VO CO TADY GOU??? SE NEPTEJ A ZJISTI TO!!!

GUARDIAN ANGEL

28. března 2009 v 22:22 | ZoUííí |  twc
Hojky broučci... mám pro vás novou povídečku, která je hlavně o pocitech. Je to taková podzimní melancholická povídka. Nemá sice nic společného s podzimem, ale tak na mě působí... nebojte se a užijte si ji, váš anděl strážný bude určitě někde poblíž, tak jako tomu bylo dosud :))

A NEPODCEŇUJTE JE… ANDĚLÉ EXISTUJÍ, JEN NIKDY NEVÍTE, JAKOU PODOBU VÁŠ GUARDIAN ANGEL BUDE MÍT ZASE PŘÍŠTĚ :))

Hm... a hádejte proč jsem pojmenovala povídku zrovna takhle, minimálně jedné osůbce by to dojít mohlo :)))) možná jich bude i víc :DD


Jakoby někdo otočil knoflíkem volume a bráškův křik najednou ustal. Pozoroval jsem jej, jak zuřivě gestikuluje, máchá mi rukama před obličejem a naprázdno otevírá pusu.
Už ke mně nedoléhá jeho křik, i když se snaží ze všech sil. Už ke mně nedoléhají jeho nadávky a výčitky, díky nimž se nemůže téměř nadechnout. Už ke mně nedoléhá jeho zoufalý plačtivý nářek, kterým mi dává najevo, jak moc jsem ho zklamal. Už ke mně nedoléhá ani jeho jemná vůně, jíž jsem vždy s neopakovatelnou chutí podlehl. Už ne... Už ke mně nedoléhá nic, vůbec nic, kromě nesnesitelně těžkého balvanu viny, který drtí mé srdce, duši, mysl, útroby i celý zbytek těla... Nemohu dýchat... dusím se... dusím se vlastní vinou, vlastními výčitkami, slabostí, bezohledností, arogantností i ješitností... dusím se...

Udělal jsem chybu... největší chybu svého života, která se nedá napravit.
Bože, já mu ublížil!! Ublížil jsem jedinému člověku, který mě nade vše miloval.
Přivíral oči, když jsem flirtoval s jinýma. Kousal se do rtu, když mi v kapsách mizela jejich telefonní čísla. Tiše trpěl, jakmile můj obdivný pohled zabloudil k proporcím nějaké vyvinuté modelky. Staral se o mě, když jsem přilezl domů po čtyřech z mejdanu a nevěděl jsem, čí jsem... a to jen proto, že mě tolik, tolik miloval. Vím, nikdy to neřekl nahlas, ale to ani nemusel. Věděl jsem, že každá jeho buňka mne miluje. Věděl jsem, že každá jeho buňka se roztančí, když jsem se objevil v jeho blízkosti, stejně jako jsem věděl, že každá jeho buňka tiše křičí "miluji tě, Tome", když jsem jej líbal... Miloval mne takového, jaký jsem. Nezištně a bez předsudků. Neodsuzoval mne, nepohoršoval se, nic mi nevyčítal. Jen mne bezmezně miloval. Mě, který si život užíval a jeho i jeho nekonečnou lásku bral jako samozřejmost!

A tohle všechno jsem zničil!!!


Už je pozdě. Nedá se to vrátit. Hluboko uvnitř sebe cítím, jak se hroutí můj niterní svět. Jakoby uvnitř mého těla explodovala obrovská atomovka "Bum!" a celý můj život a hlavně budoucnost se mi začíná rozpadat. Tříští se na malé, menší, nejmenší částečky, které se do mne zevnitř zabodávají a bolestivě se chtějí prořezat až ven. Je to jako padající domino, kostka za kostkou, domeček za domečkem, karta za kartou, až nezůstalo nic. NIC! Jen úplné prázdno, šrámy a temnota. Nezbyly ani trosky, z jejichž popela bych se mohl znova zrodit, jako bájný pták Fénix. Dokonce i mé slunce vyhaslo a já přestávám plakat. Né, že by se mi už nechtělo, momentálně je to jediná činnost, které jsem schopen, i když jsem nikdy předtím nebrečel, ale už jednoduše není co. Vyplakal jsem snad i tu poslední slzu, která se ukrývala hluboko v mém slzném kanálku a ven měla vyklouznout až si bude jistá, že žádná další už nepřijde... Jsem prázdný, úplně prázdný. Postupně ze mě vyprchává život a já se měním jen v bezvládný přízrak.

Bráška stále plný oprávněné zloby rozhazuje rukama, z očí mu šlehají hromy, blesky a neslyšně křičí. Tak strašně se snaží na mne řvát ze všech sil, abych si uvědomil, co jsem mu způsobil, ale jakoby kolem mne bylo jakési vzduchoprázdno, jakási bublina, která ke mně nepustí jediné Billovo slovo, jedinou hlásku nebo snad jen písmenko. Otvírá pusu stejně neslyšně jako ryba pod vodou. Pozoruji jeho nekonečnou škálu gest, bolestivých výrazů i nevěřících posunků skleněným pohledem, ze kterého zmizela i ta poslední jiskřička naděje.
Byl jsem tak hloupý!! Měl jsem všechno, chtěl jsem víc. Teď nemám nic!

A je to tady zas! Já, já, já a zase jenom já! Ale co ON? Co můj bráška, pane Bože, co teprve musí cítit on? A co my? Je vůbec ještě nějaké my? Ne, už ne... v dálce slyším zvonit umíráček. Svou hloupostí a lehkomyslností jsem pohřbil tu nejúžasnější věc na světě, které jsem byl součástí. Hodil jsem přes palubu smysl života! NÁŠ VZTAH! Já jsem ho zabil!! JEHO i mé srdce jsem rozbil na miliony střípků v okamžiku, kdy se to stalo... nechtěl jsem, přesto jsem to udělal...
Najednou ucítím zvláštní chlad na rameni... Neohlédnu se, vím, že je tu. Volal jsem ji a ona konečně přišla... Spása, milost, vykoupení... SMRT. Sáhla na mě a přišla mě zbavit mého pozemského utrpení. Být sám bez brášky tady nebo tam, není v tom rozdíl. Snad jen... být sám bez brášky tady skýtá ještě možnost, jistou naději, že by se něco v průběhu řekněme padesáti let mohlo změnit. Možná by mi dokázal odpustit. Ale tam? Tam je to už konečná. Je to jen na mně, musím rozhodnout, kterou cestou se vydám...

Ploužit se jako mrtvý přízrak mezi živými nebo živá duše mezi mrtvými... Rozhodnutí už padlo. Zadívám se na Billa zmítajícího se amokem a chci se na něj ještě usmát... naposled. Nejde to, jsem příliš slabý. Na rozloučenou mu věnuji onu zbloudilou slzu. Tak tahle byla poslední, schovaná jen pro něj, pro mého brášku, kterému jsem vzal iluze.
Odpusť... odpusť mi, lásko.
Zavírám oči a pomalu ulehám. Síly mě opouštějí velice rychle a mou mysl začíná konečně přemáhat pocit neskutečného uvolnění. Konečně. Konečně se mohu zase svobodně nadechnout... bez mučivých a tíživých výčitek. Stále ještě před sebou vidím Billův zklamaný pohled, i když už ne tak zřetelně. Rozplývá se... Pocit nirvány a naprosté harmonie po kouscích krade mé tělo i duši z říše živých a postupně jej dostává za hranice věčného spánku, míru a zapomnění... nechal jsem Smrt, aby dokonala své poselství...
Nádherné voňavé ticho, které nastalo, ruší jen nějaké volání přicházející z obrovské dálky. Skoro se mi zdá, že se někdo pokouší natáhnout ruku, aby mi pomohl rychleji překlenout propast mezi oběma světy. Snažím se ji uchopit...
Povedlo se mi to?
Možná...
Můj transport ruší jen to opětovné volání, které mi stále dokola zní v uších...

* * *
"Tome, Tome... můj jediný Tome,
můj příteli, má lásko, můj anděli,
probuď se…
prosím, neodcházej,
nesmíš to vzdát, Tome
a nechat mě tady samotného,
Tome, Tome... křičím, jako by to bylo naposled,
Tome, Tome... křičím na tebe, jak jen to dokážu...
miluji tě, neusínej, Tome,
prosím, nenechej se ovládnout propastí věčnosti....
Tome, Tome, neopouštěj hranice tohoto světa...
čas běží, žij každou sekundu, teď a tady...
se mnou... Tome,
vrať se a vem si mě,
pojď a zachraň mě, uvnitř hořím...
pojď a zachraň mě, nedokážu to bez tebe, Tome!!!
Chtěli jsme si jen povídat...
teď tady ležíš a já ležím vedle tebe,
Tome, Tome, křičím do tmy na tebe... Toméééé...
je úplně jedno kde jsi, jsem tam, na tvé straně,
ty nejsi sám... Tomééééééé!!!
Myslím na tebe,
navždy pro mě budeš svatý!!!
Nein nein nein nein nein nein nein nein...
křičím, jakoby to bylo naposled... Tomééééééééé!!!
Křičím, i když to bolí, Toméééééééééééééééééé!!!
Snad nějak slyšíš mé S.O.S... slyšíš... neslyšíš?
Je to proti mé vůli, Tome,
nenechávej mě ve štychu...
Jestli je tento den tím posledním,
jestli je to náš konec, neříkej mi to, ještě ne...
Tome, Tome, Toméééé...
Znova na tebe křičím do noci, Toméééé...
Vzpomeň si na tebe a na mě,
nevím, jak dlouho tě dokážu udržet,
vezmi mou ruku, začneme znova,
prosím, neskákej!!!
Z téhle propasti už není návratu, Tome!
Tolikrát jsem ti chtěl říci "MILUJI TĚ",
ale neměl jsem odvahu...
Tolikrát jsem chtěl od tebe slyšet "MILUJI TĚ",
i když jsem to denně četl ve tvých očích...
Měl bych ti říci "nenávidím tě!"
za ten podvod,
kterého ses na mně dopustil,
ale nemůžu... nemůžu!!!
Místo toho křičím... "odpouštím ti!"
Nenechávej mě v tom... Tome!
Trest za NEVĚRU přece není smrt!!!
Nechci o tebe přijít, bráško,
nechci tě ztratit, ty musíš žít, lásko!!!
Nejsme připraveni na konec,
my nikdy nezemřeme,
vzpomínáš?

MILUJI TĚ,
MILUJI TĚ,
MILUJI TĚ,
MILUJI TĚ!!!
Po tobě už nikdo nepřijde...
prosím, bráško,
vrať se mi!!!"

Tomova ruka mi bezvládně vypadla z dlaně...

"NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ,
TO NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!!!!!!!!!!!"
"TOMÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!"

"Bože, jestli vůbec někdy byls,
pohleď na ten zločin, který způsobils!!!
Bráška můj, leží tam!
Hej ty tam, v říši hvězd, nespravedlivý jsi,
vzácný kmen, přestal kvést,
kdo jej z mrtvých vzkřísí,
řekni jen, zač ten trest, ti dva zaslouží si,
ZAČ???
Bezvládná, leží hleď, láska má i víra,
její tep, její pleť, pro mě neumírá,
žiju s ní, ač mi teď pevně hrdlo svírá pláč...
Bože, netrpěl jsem už dost, zradou svého bratra?
Teď mi ho chceš ještě vzít?
Vem si MĚ!!! To já chci zemřít!
Bez něj pro mě nemá cenu žít!!!
Co je to za život, když i nadechnutí bolí?
Co je to za život, když ani spánek nepřináší úlevu?
Co je to vůbec za život, když ten, kdo byl mým životem, právě tento svět opustil?
Pane, prosím... vezmi si i můj život!
Ležím na posteli vedle mé lásky,
jejíž život sis neprávem vzal
a budu čekat na tvou spravedlnost,
budu čekat, dokud si pro mne nepřijdeš!!!
Minuty, hodiny, dny... pane,
nesmíš mě odloučit od mého dvojčete!
Společně jsme přišli, společně i odejdeme...
Pane, já jsem připraven!
Ležím Tomovi na hrudi, tisknu jeho ruku
a spokojeně sem tam vydechnu.
Už brzy budu zase se svým bráškou,
kterému jsem dávno odpustil...
Dech začíná slábnout,
srdce bije nepravidelně...
umírám...

* * *

Něco teplého, měkkého a vlhkého mi klouže po rtech...
Pomalu otvírám oči... Tome?
Tome, si to vážně ty?
Jakoby říkal můj pohled tělu sklánějícímu se nade mnou...
Dokázal jsem to...
jsem v nebi se svou láskou!
A líbá mne...
Tady už není incest hřích?

* * *

"Bille, lásko, už se prober... to bezvědomí ti nesvědčí..." špitá mi Tom do ouška a hladí mě po tváři.
"Tome, jsme opravdu v nebi? Jsme mrtví?" zeptám se jen pro jistotu. Bylo to tak rychlé, že jsem přechod mezi životem a smrtí ani nezaznamenal nebo možná zaspal...
"Ale lásko, o čem to mluvíš? Ty by si chtěl snad zemřít? Myslíš, že kdyby si byl mrtvý, tekly by ti po tvářích horké slzy, mohl by ses se mnou líbat a držet mě za ruku? Billí, blázínku, po smrti už nic není! Ale máš pravdu, na okamžik si vypadal jako mrtvý. Dostal jsem strach, že si kvůli mému podrazu provedl nějakou hloupost..." rozechvělým hlasem řekne mé neposlušné dvojče.
"Tak já že jsem vypadal jako mrtvý? Tome, ty jsi mi zemřel v náručí a já... já chtěl taky umřít!!! Co s životem bez tvé dredaté hlavy, XXL oblečení a jedovatých poznámek?" zakňourám a vlepím mu další pusu.
"Asi jsem omdlel..." pronese Tom přemýšlivým hlasem a pohledem hypnotizuje roh místnosti.
"Vina, která mě tíží, mě zabíjí zaživa. Ale to... to znamená, že si mi odpustil? Všechna ta slova, co jsem slyšel stále dokola, ta slova, co mě volala zpět, to si byl přece Ty! Donekonečna si opakoval "vrať se, miluji tě… Tome, Tome, Tome, Tome!" To znamená, že mi odpouštíš, Bille?" zeptá se s jistou nadějí v hlase a po tváři se mu rozkutálí slzí serenáda nejméně o třech partech...
"Nechtěl jsem to udělat, promiň mi, nechtěl jsem ti ublížit, byl jsem hlupák, už se to nikdy, nikdy, nikdy nestane, Bille, to přísahám!!!" chrlí ze sebe s provinilým výrazem můj roztomilý kloneček, který stejně bude zase prohánět každou sukni, kterou mu vítr přivane. Ale záleží na tom? Hlavně, že je živý a je můj, jenom můj... tedy sko - ro...
"Dávno jsem ti odpustil, hlupáčku..." zhluboka šťastně vydechnu.
"Už nikdy, Bille!!!" řekne Tom rázně.
"Už nikdy..." rád po něm zopakuji.
"Co to děláš, Billíku?" ptá se Tom a nechápavě kroutí obočím.
"Posílám děkovný polibek našemu Anděli strážnému!" radostně oznámím Tomímu a pošlu vzdušný polibek ze své dlaně směrem k nebi.
"Má s námi dvojitou práci, chudáček a my mu to rozhodně neusnadňujeme!" dodám.

* * *

V okamžiku, kdy se Billův vděčný polibek propletl mezi mraky a přistál svému adresátovi na tváři, milý Strážný anděl si otřel zpocené čelo a řekl:
"Tentokrát to bylo o fous!" dal si špunty do uší a doufal, že o těch dvou minimálně do rána neuslyší...

* * *

Díky Muzikálu Drákula za vypůjčení několika veršů xDD a TH samozřejmě také xDDD
A mimochodem, tahle povídka vyjadřuje mé pocity za posledních x měsíců, které tady s vámi netrávím… moc mi chybíte :((( proto ten šťastný konec xDD ráno se jede první závod F1, tak snad se mi podaří tady přidat nový článek... když technika dovolí :DDD Lewisi... jééééééééď!!!


betaread: Janule
autor: ich :DD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sauriel Sauriel | E-mail | 29. března 2009 v 13:27 | Reagovat

jo tohle je moc krásná povídečka!! Uplně úžasná!!!

No a s tim názvem.....já nevím kolik máš andílků svejch ale moje přezdívka taky znamená andílek....hmmm ale tipuju to na Chris.....

2 ilon ilon | Web | 1. dubna 2009 v 14:02 | Reagovat

áááá Zouš zase žije :)))))) Krásná povídka, užila jsem si ji, už se mi stýskalo, takže čekám, až se tady zase ukážeš :))))

3 Chris Chris | Web | 1. dubna 2009 v 15:00 | Reagovat

Hned jak budu moct tak si jí přečtu.... LOVEX, tuhle písničku nejvíce miluju:))) zlatí, chybíš  mi, pořád nosím v kapse tvoje céčka, voní tvým parfémem!

4 Lusynka Lusynka | Web | 9. dubna 2009 v 8:24 | Reagovat

Ten tvůj blog je pstě pcka!!!NEchceš Bý t moe SbénQo??♥♥

Znám to úpa dobře!!!

5 uNhApPiNeSs( Janč <3 ) uNhApPiNeSs( Janč <3 ) | Web | 29. května 2009 v 23:43 | Reagovat

ZoUíínečkoo, já jsem tu zase taaak dlouho nebylaa x(( .. <3
kam ses nám vypařilaa?? x(
koukej se nám ukázat!! xDD
Až se tu zase ukážeš, koukej mi dát vědět!! <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama