VO CO TADY GOU??? SE NEPTEJ A ZJISTI TO!!!

ZÁZRAK PLASTICKÉ CHIRURGIE JMÉNEM... 6. (konec)

1. září 2008 v 0:00 | ZoUííí |  twc
autor: ZoE
betaread: Janule
(Bill)
"Promiň, Tomi," pípnu od výtahových dveří a zmáčknu knoflík do přízemí. Vím, že na mě nezakřičí "vrať se!" jako ve filmu, vím, že mi neřekne "zůstaň" nebo "neodcházej", vím, že budu sám…
Po tomto obrázku doufat v zázrak, že by mě Tom někdy mohl chtít, je asi stejné, jako věřit, že peklo někdy zamrzne…
Pomalu procházím kolem recepce, pozdravím Aničku a vycházím z Tomova hotelu do temné chladné noci. Sám, zase sám…
* ° * ° *
(Tom)
"Bille… bráško, ty ses vrátil!" naříkám sám pro sebe.
"Ale cos mi to zase provedl? Jen díky tobě končím noc co noc na bulváru a zabíjím čas se šlapkama, abych zapomněl na tvoji zradu, na to, že jsi mě opustil, jediný člověk, kterému jsem věřil a jen díky tobě jsem se dnes poprvé v životě zamiloval a cítil jsem se nejšťastnější na světě a opět jen a jen díky tobě jsem také o svou lásku hned zase přišel a… už nemám chuť žít dál… Bille, proč???" hlasitě vzlykám.
"Já jsem se prostě zamiloval, konečně a ono nestačí, že Billí neměla prsa, byla ještě kluk a ke všemu můj - vlastní - ztracený - bráchaaa!" křičím do stěn svého cool bytečku, kde jsem zůstal sám. Není tady Billí ani Bill. Jen já a můj zavařený mozek.
"Pro jeden večer emocí až přespříliš na jednoho člověka!" fňuknu.

(Bill)
Potřeboval jsem si pročistit hlavu a popadnout dech. Proto jsem šel pomalu, sem tam kopl do kamínku, který ležel přede mnou a snažil se načerpat novou sílu po tom všem. Po pravdě mi moc energie nezbylo. Každá má noha vážila nejmíň tunu. Udělat sebemenší krok bylo čím dál obtížnější. Pokaždé, když jedna noha míjela druhou, jsem měl pocit, jako bych za sebou vláčel celou horu lidského utrpení… a i já jsem přispěl, i díky mně se tahle pomyslná hora, plná zármutku a zoufalství, ještě víc nafoukla a stala se nesnesitelně těžkou… i díky mně…
Byla chyba vracet se… byla chyba vracet se jako Bill. Měl jsem se vrátit jako Billí. Celý! Od hlavy až k patě jen a pouze jako Billí. Měl jsem si nechat přeoperovat i spodek!
Jak se na 'NI' Tom nádherně díval, jak ji hýčkal, něžně se jí dotýkal, jeho oči byly tak šťastné, veselé a zářily jako hvězdy na nebi, zato když zjistil, že jsem to já, jen já, kouzlo bylo rázem pryč. Žár v jeho očích pohasl. Odráželo se v nich moře pocitů, to ano, ale nenašel se mezi nimi jediný, který věnoval Billí. Ten okamžik byl z celého dne tím nejhorším… pohled do Tomových chladných očí, plných nenávisti, opovržení, zrady a bolesti… tohle všechno se v nich dalo vyčíst… ale ani nepatrné zrníčko lásky, touhy, smyslnosti, kterou zahrnoval Billí… tu si okamžitě zamiloval… za pár okamžiků si jej dokázala získat a já opět nic… neměl jsem se vracet… jen jsem nám oběma ještě víc ublížil…
Téměř šnečím tempem jsem se dostal do naší ulice. Do naší krásné, voňavé ulice, na jejímž začátku se mě hned zmocnilo kouzlo nostalgie. Ach vzpomínky… mám jich plné srdce a téměř v každé vidím Tomův rošťácký kukuč, slyším jeho veselý smích a… najednou stojím před naším domem. Tohle je náš dům. Prohlížím si ho v nočním šeru. Tak dlouho jsem tady nebyl. A nevypadá to, že by se něco změnilo. Dokonce i branka je stále nakřivo. Lehce se pousměji… "Gordone, ty sabotére".
V záři pouliční lampy se kolem mne mihne stín mňoukající kočky a vzápětí mizí za nejbližším rohem. To byla asi Heroldova Nickina, to je snad jediná kočka co znám, která mňouká na svůj vlastní stín. Buď je tak tupá nebo geniální. Ale co je mi vlastně do Heroldovy kočky.
Zhluboka se nadechnu, vydechnu… a vykročím směrem k domovu.
Je to jen pár krůčků, ale zrovna teď, po velmi vyčerpávajícím večeru mám pocit, jako bych měl urazit ještě několik nekonečných mil.
Než strčím klíč do zámku, osvětlí celou ulici projíždějící auto. Ani nevím proč, ale zastavil jsem ruku uprostřed pohybu a čekám, až přejede. Ono ale stále zpomaluje a zpomaluje… až zastaví úplně. Zastavilo přímo před našim domem.
V okamžiku, kdy vypne světla si uvědomím, že jsem to auto dnes už viděl.
Ale to je… to je přece Tomovo auto!! A jak jinak, sedí v něm Tom… motor ale běží dál.
Srdce mi nervózně poskočí a snažím se polknout. Nejde to. Mám úplně sevřené hrdlo.
Stojím na prahu našich dveří jak přikovaný. Nemůžu se pohnout. Srdce mi divoce bije, jako by chtělo opustit můj hrudník. Dech se mi stále zrychluje, až se obávám překysličení mozku a nedobrovolného skácení se k zemi.
Vyčkávám, co Tom udělá.
"Bum!" mírně nadskočím, když Tom zabouchne dveře od svého auta a pomalu se vydává směrem ke mně.
"Billí, vlastně Bille… musím s tebou mluvit. Hned! Jdeme!" řekne lehce diktátorským hlasem.
Protože se stále nemohu pohnout, přijde Tom až ke mně, bolestivě mne popadne za zápěstí a táhne do auta.
Nekladu žádný odpor, jen poslušně cupitám, i když drcení mého zápěstí se mi moc nelíbí.
Mlčky přijedeme až k hotelu a po té liftem přímo do Tomova bytu.
Sednu si na postel, kam mi Tom ukázal a pozoruji ho, jak stále nervózně chodí po pokoji sem a tam.
"Promiň, Tomi, nechtěl jsem ti ublížit. Věř mi, prosím, ale strašně jsem se vedle tebe trápil, už jsem nemohl dál…," snažím se prolomit mlčení a pomoci Tomovi nějak začít.
Ten po mně jen mrskl vražedný pohled a mně se samovolně po tváři skutálela jedna slza. To bylo zlé znamení.
"Jak si mi to mohl sakra udělat, Bille?" zařve na mě tak silně, až se celý rozklepu.
(Tom)
"Proč si něco neřekl? Mohli jsme v tom mít oba dávno jasno a já jsem mohl mít bráchu!!!"
"Nenávidím tě za to! Slyšíš?"
"NE - NÁ - VI - DÍÍÍÍÍÍM !!!!!"
"Jaké to je, takhle si se mnou hrát? S mým životem, s mými city, s mojí láskou?"
"Bavil ses dobře?"
"Já teda ne a něco ti řeknu, bratříčku, už NEJSI moje dvojče, už NEJSI můj brácha, už NEJSI moje nic! A už tě nechci nikdy vidět! Je ti to jasný? NIKDY!" křiknu tak silně, až vyděsím i sebe.
"Vypadni a už mi nikdy nelez na oči!" hlas mi samým zoufalstvím přeskakuje nahoru a dolů.
A v slzách se zhroutím na zem.
(Bill)
Já brečím už od okamžiku, kdy jsem dosedl na postel. Soudě podle Tomova prvního pohledu jsem věděl, že je to konec, úplný konec…
Za to co jsem mu provedl, nemůžu čekat, že by se zachoval jinak. Představa, že by mě můj bratr mohl milovat, i když jsem si jej na chvíli dokázal získat, i když jsem to nebyl až tak docela já, se právě rozplynula. Zůstala mi jen další vzpomínka. Nejkrásnější ze všech. Dnešní odpoledne a několik nádherných polibků a něžných doteků.
"Vím, že jsem prohrál. Odcházím. Ale i tak budu stále čekat. Třeba mě jednou znovu přijmeš alespoň jako svého mladšího brášku… miluji tě, Tomi… vždycky tě budu milovat!" zavzlykám.
Pomalu se zvednu a opatrně se sehnu k Tomovi, abych jej ještě jednou obejmul. Leží zkroucený na zemi a hlasitě pláče.
Je to ten nejsmutnější pohled na světě, vidět takového chlapa brečet.
Zezadu se lehce dotknu jeho ramen a snažím se jej obejmout.
Neodhání mě ani se nebrání. Pevně jej tedy sevřu v náručí.
Oběma se nám právě zhroutil svět. Přišli jsme o svou lásku. Tom poprvé, já už podruhé.
"Nechtěl jsem, Tomi…" potichoučku zašeptám Tomimu do ouška a odcházím.
Proti mé vůli jsem nucen se zastavit a udělat krok zpět.
Tom mě chytl zezadu za poutko u džínů a stáhl zpátky k sobě dolů na zem.
Rozpačitě a překvapeně si sedám na kolena naproti němu.
(Tom)
"Bille" vzlyk, "Bille já, to jsem ti říct vůbec nechtěl. Najednou mě popadla šílená zlost a už jsem to nedokázal zastavit," snažím se vysvětlit ten zkrat, ale když brečím, jde to velmi těžko.
"Prostě to najednou ze mě muselo ven! Hrozně si mi ublížil…" trhaně se mi dere z hrdla.
"Já… mám tě rád, mám tě moc rád a strašně si mi chyběl!! Byl jsem tady tak sám! Vůbec jsem nevěděl, jestli žiješ a jsi v pořádku, umíral jsem steskem i strachem o tebe. Představa, že se ti něco stalo nebo tě už nikdy neuvidím, mě pomaličku zabíjela zevnitř. Už to nechci nikdy zažít, už mě nesmíš nechat nikdy samotného, opuštěného," vyčítavě žadoním a uplakanýma očima pozoruji jeho tvář. Jeho jindy tak nádherná hnědá očka jsou teď úplně zarudlá a plná slz, které neovladatelně stékají jedna za druhou, stejně jako mně.
"Jsi tak nádherný a sladký, bráško. A kvůli mně si podstoupil ty hloupé operace? Tos nemusel, Bille, vždycky si byl úžasný, jen si to neviděl. Muselo to moc bolet," účastně podotknu a pohladím Billíka po dokonalé tváři, která díky mě okusila bolest ostří chirurgického skalpelu.
"Měls pravdu, Bille, zamiloval jsem se do Billí, protože mi hrozně připomínala tebe. Jen jsem si tuhle skutečnost nechtěl dlouho připustit. Ale teď, když tě vidím, že jsi zpátky, bych tě nejraději celého z lásky snědl. No nedívej se na mě tak, co je to vlastně "orientace" hm? Jen slovo. Uvědomil jsem si, že milovat a být milovaný s pohlavím nesouvisí. A budeš se divit ještě víc, když ti řeknu, že jsem v tuhle chvíli tak šťastný, že jsi zase tady se mnou, že tě asi miluju! Dnes jsem se opravdu úplně zbláznil!" konečně samou radostí vycením zoubky.
Bill pláče ještě víc než před chvílí. Jeho nešťastný a zdrcený výraz vystřídal mírný úsměv. Pusinku v němém úžasu nechává pootevřenou i nadále.
Využiju toho.
Pomalu se k němu nakloním a jemně ho krátce políbím na rty, které jsou celé smáčené od jeho slaných slziček.
V tom okamžiku oba spokojeně zavrníme. Tahle chvíle je dokonalá. Ode dneška snad začnou lepší časy.
"Tome, lásko, já… asi samým štěstím umřu!" nadšeně špitne Bill do polibku.
"Jen to ne, slíbils, že mě už neopustíš, tak se opovaž teď umřít!" procedím mezi zuby, když se od něj odtáhnu.
(Bill)
"Miluji tě, miluji tě, miluji tě, miluji tě, Tome a přísahám, že tě už nikdy neopustím!" Pořád tomu nemůžu uvěřit, dokázal jsem to. Držím svou lásku v náručí…
"Tomi, přesně kvůli tomuto okamžiku jsem si nechal udělat tetování na předloktí, Freiheit 89 znamená svobodu svobod, ty a já navždy spolu, přesně to pro mě znamená slovo SVOBODA! MY!"
(Tom)
Radostně vyskočím na nohy a pomůžu i Billovi. Konečně jsme se objali. Konečně jsme se přivítali. Nejen jako Tom a ztracený a znovunalezený Bill, ale současně i jako milenci, kteří překonali všechny nástrahy, které jim život do cesty přichystal, pokořili nezdolné hranice a nepřekonatelné společenské rozdíly. V tomto láskyplném objetí se naše srdce opět spojila v jedno…
"A teď bych si dal panáka. Zvu tě dolů do baru, Billí…" popíchnu bráchu.
Zbytek noci jsme strávili povídáním, pitím, hlasitým smíchem i pláčem. Snad tisíckrát jsme se objali, snad tisíckrát jsme se líbali…
Nad ránem jsme se vrátili zpět do patnáctého poschodí, kde na mé posteli poprvé skončila osoba, kterou miluji…
Zavrtali jsme se do peřin a pomaličku jsme začali objevovat kouzlo pravé sourozenecké twins lásky a taky té klučičí…
Promilovali jsme den… promilovali jsme noc… a den… a noc…
První, pátou, desátou… a celý zbytek věčnosti…
autor: ZoE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adella Kaulitz Adella Kaulitz | E-mail | Web | 1. září 2008 v 18:28 | Reagovat

že já tu povídku četla???.... tuhle naprosto úúúúžasnou povídku?... jo četla xd.. já to věděla:D:D:....

2 ZoUííí... ZoE xDD ZoUííí... ZoE xDD | E-mail | Web | 1. září 2008 v 19:29 | Reagovat

Čus Adell :)) kujúúúúúúú :DD taky jsem dnes přelouskla tenhle díl... mám ho ráda, i když jsem to psala já :D:D:D

3 tonka tonka | 1. září 2008 v 21:23 | Reagovat

jééé toe hezkýýýýýýýýýý :)))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama