VO CO TADY GOU??? SE NEPTEJ A ZJISTI TO!!!

PUZZLE aneb Kdo si hraje, zlobí dvakrát tolik 5.

18. září 2008 v 0:00 | ZoUííí
autor: ZoE
betaread: Janule
(pic by Syhrael)
"Se na to můžu vys…! Skládám se s tím jak debil a co z toho? Abych si pak nad postel pověsil takový paskvil? Ta nenakynutá buchta má péro, Bille. Péro jak chlap! A moje péro v zadku!" nasupeně začnu kroužit halou.
* ° * ° *
"Nebuď suchar, Tomi, fans mají jiný smysl pro humor!" uchichtne se Bill.
"Cos čekal, že z toho vypadne? Sexy pózující Včelka Mája ve spodním prádle? Chybí už jen obličej… tak nehraj na Zagorku a pohni prdelkou… chci jít spinkat!" prudí evidentně se bavící Bill.
"Bych to raději dělal s Včelkou Májou, než tady s tím… úkazem!" znechuceně utrousím směrem k mému parádnímu puzzle péru, zapíchnutému do nějakého puzzle zadku prapodivné osoby.

"Se na to podívej z té lepší stránky, Tomi, je to taková moderní holka, totálně univerzální," ještě si rýpne už naplno probrané hihňající se třeštidlo, s černým vrabčím hnízdem na hlavě.
Nó řekněme, že jsem se trochu zklidnil, tak můžu dodělat ten ksicht. Na tom snad už nejde nic zkazit. No, i když tři oči nebo upíří zuby by tam být mohly. Na druhou stranu musím přiznat, že postavičku má ta všepohlavní věc víc než přitažlivou… když si odmyslím to péro a domyslím nějaké kozy… hm, jo, celkem kus, takový puzzle kus. Několika svižnými pohyby do sebe zapasuji pár zbývajících dílků, kterýma té naší vesmírné puzzle samici dodělám obličej a završím tak šílený třídenní maratón.
Jakmile vtlačím poslední díl skládačky na své místo, vstanu a chci si to monstrum prohlídnout. Monstrum o desetitisíci kouscích, jež už netvoří neforemnou hromadu vedle sedačky, ale mega obraz uprostřed naší haly. Udělám krok zpátky, nadechnu se, abych Billovi oznámil, že jsem konečně skončil, ale nějak mě zradil hlas.
Pomalu otvírám pusu, ale vychází ze mě jen teplý vzduch, netvořící slabiky ani písmenka…
Všechny smysly se mi momentálně přesunuly do úrovně očí. Já vidím, dívám se a vidím…
"A… al… ale… t…to… to není holka," víc ze sebe nedostanu.
"Že ne? A kdo asi?" dolehne ke mně Billův smějící se hlas.
"To… to… jsi TY!!!" koktám.
"Neříkals, že to děláš s tou netradiční buchtou zezadu?" opět si do mě Bill rýpne.
"Jo… říkal…" ohromeně vydechnu. "Předtím…"
"Tak vidíš, Tomi, jak bych to mohl být já, když jí to 'TY' děláš zezadu? Že tys něco pil?"
"N-ne nepil, ale měl bych začít… a to hodně rychle!" jinak mi to ty fansky budou muset vysvětlit předtím, než z nich udělám takovou puzzle skládačku, že je ten 'jiný' humor přejde.
"Bille," šeptnu. "BILLE!" zaječím. "OKAMŽITĚ SE POJĎ PODÍVAT! " přikážu.
(Bill)
Tomíkův hlásek ještě nikdy nezněl tak vážně. Co to s ním ty hloupoučké puzzlátka udělaly? Musím se přidržet zábradlí, abych se vůbec dostal na nohy. Jak jsem tady jen tak seděl dvě hodiny, možná i víc, celé tělo mi zdřevěnělo a teď je trochu mimo mou kontrolu. Pomalu capkám dolů ze schodů a vidím Tomiho, jak nehnutě stojí zády ke mně a pohledem hypnotizuje dílo, které před pár okamžiky dokončil…
Mlčky projdu kolem něj, ale nevnímá mě… jsem tady, Tomi, v duchu zahlásím a stále se lehce usmívám Tomíčkovým rozpakům.
"Ukaž mi ty Akta X, které tě zbavily dokonce i schopnosti nadávat, kde…" přes Tomího rameno jsem spatřil něco, co vzalo slova z úst i mně. Popravdě už ani nevím, co jsem chtěl říct.
Pusa mi zůstala otevřená uprostřed, v tuhle chvíli už nějakého neznámého slova… dech se mi téměř zastavil… srdce se prudce rozbušilo na poplach… oči mi lezly z důlků ven… a já cítil jejich zbrklé rozhodnutí, sabotovat své trvalé bydliště a téměř vyklouznout z mých očních jamek na podlahu a odtamtud nevěřícně sledovat a klouzat se sem, tam po desetitisících kouscích tvrdého, barevného, do puzzlí vytvarovaného uměleckého skvostu! Zužující a rozšiřující se zorničky nevyjímaje.
Přesně v ten moment jsem umřel i se narodil zároveň, přesně v ten moment, kdy jsem 'TO' celé spatřil… mé neposedné oči uzřely něco, o čem můj mozek do tohoto okamžiku neměl ani tušení, že je možné.
Spatřily akt. Nejdokonalejší akt, který kdy byl stvořen… Popsat vám ho, by možná nebylo tak složité, jako předvést v praxi, co je na něm zobrazeno. Nebo možná naopak.
Můj mozek začal svádět vnitřní boj, které signály má poslat do těla a hlavně kam… Do srdce? Které zmateně šílí v hrudním koši a snaží se vrhnout přes palubu… Do kolen? Kterým stabilita pomalu nic neříká… Nebo snad do rozkroku? Jenž se poprvé v životě v přítomnosti někoho druhého hlásí o slovo… Co by mé tělo mělo udělat jako první, kam jen vyslat ten zpropadený signál???
Do plic! Jednoznačně do plic, hurá… chytrý mozeček, nenechal mě se udusit :) Opět jsem se nadechl a to pěkně zhluboka… díky mozku, že si mě nezabil, poděkuji sám sobě. Kdyby vyslal signál kamkoliv jinam, bych teď nejspíš padl mrtev k zemi, z nedostatku kyslíku… ten by totiž putoval do jiné části těla a pravděpodobně by na místo určení už nedoputoval…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Billinka Billinka | Web | 18. září 2008 v 9:56 | Reagovat

já už nekomentuju,víš že stejně napíšu jenom super a pak se půl dne válim pod stolem,dokud mě někdo nedokope abych šla se psem xDDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama