VO CO TADY GOU??? SE NEPTEJ A ZJISTI TO!!!

BEZ MILOSTI

3. září 2008 v 18:18 | ZoUííí |  twc
autor: ZoE
betaread: Janule
Ve chvíli, kdy Tom opatrně pronikl do těla svého křehkého bratra, se letounem ozval jeho bolestivý, přesto šťastný výkřik, který zaznamenala i černá skříňka.
V tom samém okamžiku letadlo narazilo do vodní hladiny, která byla stejně nemilosrdná a tvrdá jako skála. Pomalu otevřela svou chladnou smrtelnou náruč a uvítala letoun plný naříkajících, modlících se a na smrt vyděšených pasažérů ve svém nitru…
Několik set dílů letadla se po ní rozběhlo do všech stran.
Zanedlouho bylo po všem… zrádná hladina byla opět rovná, blyštivá, jako zrcadlo zlé čarodějky. Po rozpadnutém letounu nezbyla téměř žádná stopa. Jen sem tam dorazilo pár bublinek z temné hlubiny, které pomalu vystoupaly vzhůru, až se vynořily do slunečních paprsků a popraskaly. Dávaly tak nepatrně najevo, že kdesi hluboko, tam, kde lidské oko nedohlédne, se ukrývá velké bolestivé tajemství, které mělo něco společného se dvěma žlutými nafouknutými plovacími vestami, volně si plujícími po tiché hladině…
*flash back*
Dívám se z okna a pozoruji oblaka pod námi. Bill sedí vedle mě a pročítá si nějaký bulvární časopis. V poslední době se do světa roznesla fáma, že je gay. Billovi to dost ublížilo a tak zběsile listuje každým časopisem, novinami, magazíny, zkrátka vším, kde by o tom mohla být zmínka. Je to asi dva dny, co křičel na celý hotel, že takovým kreténům, kteří o něm budou psát tyhle kraviny, už nikdy rozhovor neposkytne. Nikdy!
*konec flash backu*

V tu dobu ani jeden z nich netušil, že poskytovat rozhovory nebudou už nikdy nikomu.
Teď už je pozdě. Už se nerozsvítí kontrolky: Připoutejte se, prosím, přistáváme. Letadlo už přistálo. Nikdo se nebude s pasažéry loučit milým úsměvem s přáním pěkného dne a poděkováním za využití této letecké společnosti. Nikdo nebude netrpělivě čekat, kdy na posuvném pásu uvidí konečně své zavazadlo a stejně tak už nikoho nepřivítají rodiny, přátelé, delegáti, čekající netrpělivě v hale. Mezi nimi i dlouhovlasá žena, která si přišla pro své dva syny. Pro svá dvojčátka, která znamenala celý její svět. Zatím vůbec netuší, že nepřijdou. Už nikdy. Nebude se moci rozloučit s jejich těly, nebude je moci obejmout a vyplakat svůj zármutek. Nebude je moci políbit na poslední cestu.
*flash back*
Sundám si sluchátka a chci brášku nějak rozveselit. V tom okamžiku se začne letadlo nepříjemně třást. Bill na mě bojácně vytřeští oči a já ho chytnu za ruku, abych jej trochu uklidnil.
"Mám strach, Tomi," trhaně zašpitá.
"Neboj, Billí, to jsou jen turbulence, za chvíli to přejde." Řeknu klidným hlasem a mile se něj usměji.
"A co když… nepřejde?" namítá Bill.
"Ale no tak, neletíme přece poprvé… zažil si to už snad tisíckrát a pořád máš takový strach?" že se tak ptám. Vidím mu na očích, že je k smrti vyděšený. "Miláčku, přestaň se třást, jsem u tebe, nic se nám nestane. Jediné nebezpečí pro tvou osobu tady znázorňuji já." Bill se lehce, křečovitě pousměje. "Bille, víš jak moc tě miluju?" neubráním se otázce, když se mi plaše zadívá do očí.
"Né víc než já tebe, Tomi!" Dám mu ruku kolem ramen a přitáhnu si ho na sebe.
"Vidíš, už to přestalo."
*konec flash backu*
Kolik večeří dnes zůstane netknutých, kolik postelí už bude navždy prázdných, kolik dalších životů teď pozbylo smysl žití, kolik lidského utrpení a slz se bude skrývat za touto katastrofou? Desítky, stovky… možná tisíce. Nevím. Je příliš pozdě. To vše kvůli na první pohled zanedbatelnému zkratu jednoho z motorů. Byla tady teoretická možnost záchrany, ale prakticky byla neproveditelná.
*flash back*
Bill mi usnul na rameni a klidně oddechuje. Pravou ruku mám položenou na jeho stehnu a jemně jej hladím. Něco mi ze spánku zamručí do vlasů, zamlaská a nepatrně se na mně zavrtí. Spokojeně se zaculím. Bylo tomu tak i dřív. Jen naše doteky jsou teď jiné, intenzivnější, procítěnější, něžné a laskavé. Nikdo z nás nemusel nic říkat. Přišlo to samo a cítili jsme to oba stejně. Toužili jsme po tom se jeden druhého dotýkat, líbat a ochraňovat zároveň. Přišlo to náhle, ale zároveň to byla ta nejpřirozenější věc, kterou jsem kdy zažil. Naše mazlení a hry jsou nekonečné. Je to opravdová láska, kterou žádný z nás zatím nepoznal. I proto nespěcháme s tím, kdy naše těla, duše i srdce poprvé splynou v jedno. Máme tolik času. Až se to stane, myslím, že budeme oba plakat štěstím. Máme celkem dost zkušeností, ale i přesto je Bill stále panic. Ještě nikdy v jeho životě nenastal ten správný okamžik, dotáhnou to až do konce. Vím, že tentokrát tomu bude jinak a ví to i Bill. Nevím, kdy to nastane, ale bude to nejkrásnější věc, kterou společně zažijeme. Tím jsem si jistý. Pohladím ho po tváři. Zavzdychá: "Tomi…"
*konec flash backu*
Je pozdě… Bill zemřel v náručí osoby, která mu byla nejmilejší. Nemyslel na sebe, myslel na osobu, kterou miloval víc než své já. Myslel na svého brášku, na své dvojčátko, na svého Toma, v jehož náručí i smrt byla nádherná.
Tom vydechl naposledy s myšlenkou, že svého mladšího brášku dokázal udělat šťastným, i když to bylo v poslední sekundě jeho mladého života… Byl přešťastný.
*flash back*
Díval jsem se na svou lásku, až se probudí a já ho budu moci opět utěšit. Ano, další turbulence jsou tady.
"Billí, neboj, už je skoro konec," řeknu klidně, když se Bill probudí a začne se kolem sebe zmateně rozhlížet, co se to děje. Zvláštně se mi zadívá do očí.
"Tomi, je čas," něžně špitne.
"Čas na co, miláčku?" asi je trochu zmatený z nějakého snu.
"Pojď za mnou, ano Tomi?" pronese nádherným zvonivým hlasem. Nic neříkám. Zvednu se a jdu za jeho malou prdelkou, která má tvar roztomilého srdíčka. Občas se musíme zachytit sedáků, protože turbulence stále trvá. Bill odhrne závěs, za kterým se nachází kabinka WC. Jsme v první třídě, takže nás nesledují mraky cestujících, dokonce zrovna není nikde na obzoru ani žádná letuška. Zavřu za sebou dveře a zamknu.
"Bille, na záchodě? V letadle? A ke všemu jsi k smrti vyděšený!!!" nevěřím tomu, že to chce udělat právě teď.
"Tomi, prosím, pomiluj se se mnou. Není důležité kdy a kde, ale že jsme tady spolu. Miluji tě a… a mám strašný strach, že ty turbulence už nepřestanou. Nechci umřít bez toho, abychom byli spojeni i tím nejkrásnějším způsobem. Tomi, prosím, udělej to pro mě." Jeho prosby jsou tak naléhavé, až mi začíná běhat kusí kůže po těle. Uchopím jeho hlavu do dlaní a políbím jej. Bill se ke mně přitiskne celým svým třesoucím se tělíčkem a hladově si bere mé rty, jakoby to mělo být opravdu naposledy.
Knoflíček za knoflíčkem rozepínám jeho černou košili, kterou mu posléze stáhnu z ramen dolů a nechám spadnout na zem. Jeho tělo je v jednom ohni. Pokud se tady dnes něco stane, tak za to bude moci nejspíš Bill. Protože tady vše svým rozpáleným tělem podpálí.
Neobratně se mi snaží odvázat mikinu, kterou mám kolem pasu. Povedlo se. Rychlostí blesku mizí i mé tričko někde na podlaze. Je plný touhy a očekávání, doufám, že ho nezklamu. Ne, vím, že ho nezklamu. Všechno je tak přirozené. Naše společné vyvrcholení všechny tyhle úvahy jen potvrdí. Dřepnu si, rozepnu Billovi opasek, pár knoflíčků na džínech a pomalu mu je sundávám dolů. Přitom líbám jeho hvězdu pro štěstí. Naši hvězdu. Říkal, že když si ji nechal tetovat, myslel na mě, protože já jsem tím nejsvětlejším bodem v jeho životě. Dívá se mi z vrchu do očí a netrpělivě ke mně natahuje packy, abych už byl zase u něj.
"Ještě boxerky, miláčku," roztouženě špitnu. Bill se kousne do rtu. Chytím ho pod zadečkem a vysadím na desku k umyvadlu. Jakmile dosedne, vykřikne a celý se otřese. Deska je totiž úplně ledová. Roztáhne nohy a přitáhne si mne k sobě. Hbitými prstíky mi lehce rozepne sponu na opasku a o víc se starat nemusí. Široké kalhoty svou vahou samy spadly až ke kotníkům a spodní prádlo do letadla zásadně nenosím. "Au!" zakňučím, když tvrdě dopadnu na dveře. Ty turbulence začínají být stále silnější a silnější.
Bill po mně bojácně natáhne packy a po obličeji mu stéká jedna slzička. "To nic, miláčku, už jsem zase u tebe," stulí se ke mně jak malé koťátko. Pohladím jej po jeho líném vzrušení, které dostává díky turbulencím pěkně zabrat. Naštěstí na mě tohle nemá vliv. Jsem v pozoru od okamžiku, kdy mi Bill řekl, ať jej následuju. Jakmile ucítím Billovy teplé ručky ve svém klíně, vzrušeně zlomím hlavu do záklonu. Tím umožním Billovi dostatek přístupu k mému krku. Spokojeně si pobrukuji. V tom momentě se začne letadlo naklánět prudce doleva. Oba si vyděšeně pohlédneme do očí. Suše polknu. Tohle už není normální. Vyrovnáváme se. A zdá se, že je to zase OK.
Líbám Billovy rty s obrovskou naléhavostí. Vezmu jej do náruče, posadím se na zavřenou mísu a Billa si posadím na klín, abych měl lepší přístup ke vstupu do jeho těla. Oba se praštíme do hlavy, když letadlo začne padat doprava. Neřeším to, myslím jen na Billa. Nasliním si prst a začnu jemně kroužit kolem jeho citlivého otvoru. Bill hlasitě vzdychá, ale přitom má vyděšený výraz. Zajedu prstem dovnitř a Bill mírně nadskočí. Přilepí se ke mně a šeptá mi do ouška, abych nepřestával. Oba dva se chvějeme. Vzrušením, bezmocí i strachem. Nasliním si druhý prst a jeho svěrač si mě sám hladově pouští dál. Billovy vzdechy jsou stále silnější. Letadlo dělá takový rámus, že nás naštěstí nikdo nemůže slyšet. Při dalším silném otřesu uslyšíme hlášení kapitána, který všechny vybízí, aby se připoutali. Bill se rozpláče. "Tome, prosím tě, nenechej mě takto umřít, udělej to… chci to, chci tě cítit uvnitř sebe!!! Udělej nás poprvé a naposledy šťastné!!! Tome, prosím, prosím, prosííííííííím…" tahle slova rozbrečela i mě. Vytáhnu prsty a nasměruji své silně ztopořené přirození přímo proti Billovu vstupu. Mám hrozný strach, že mu ublížím. Zarudlýma, uplakanýma očima si ještě naposled prohlédnu Billovo dokonalé tělo, něž do něj vstoupím. Je mi zle, letadlo padá střemhlav dolů… Bill se neovladatelně třese. I přesto se snaží packou dostat k mému přirození a položit se na něj… momentálně totiž ležíme na boku kabiny. Zdá se mi, že padáme stále rychleji a rychleji… už možná nebude čas, musím to pro Billa, pro nás udělat… musím! "Miluju tě, Billéééééééé…" řeknu v okamžiku, kdy naše těla, duše i srdce splynou v jedno… poprvé… naposled…
*konec flash backu*
Když letoun pohltila vodní hladina, byly to jediné dvě duše v celém letadle, které se nebály smrti. Byli šťastní, měli jeden druhého, zemřeli si v náručí. Tak jak si to dvojčátka přála, až jednoho dne přijde jejich čas, jak to uváděla do rozhovorů. Co by se asi stalo dál, kdyby letadlo zvládlo přistávací manévr a bezpečně dosedlo na zem? Kdo ví… právě v tomto okamžiku startuje z berlínského letiště jiné letadlo. Všech čtyřista pasažérů se těší na příjemný let a bezpečné přistání. Snad budou mít více štěstí, než letoun, který svůj život a život všech na palubě skončil na dně jezera.
Na závěr bych povídku ráda věnovala dvěma osůbkám, které se pro mě staly poslední dobou hodně důležité xDD Nikdy mě nezranily, nezarmoutily. Naopak, jejich slova hřejí, povzbuzují a nabíjejí člověka energií x))
Stromy, lavičky, koleje, kostely, hřbitovy, fantasy, twincest x))) malý výčet toho, co máme společné… x)))
Jojo x))) jste to právě vy dvě, moje noční dušičky xDD Kattynko (Kattys) a Ilonko (Ilona.N)
Hlavně díky vám jsem objevila kouzlo nočních výletů po Internetu xDD
Tímto bych chtěla poděkovat i twincest.blogu (Ketty, Januli a Nicky), že jsem je mohla poznat x)))
Díky Kattys x))
Díky Ilonko x)) (Ilona.N)
Jste moje noční šelmy xDD
Mimochodem, Ilonce bych ještě ráda poděkovala za zapůjčení její skvělé montážky, která celý příběh ještě umocnila x)) Díky.
PS: Mimochodem Kattys, už tady pěkně dlouho dobu chybíš x(( kdepak jsi :DD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 uNhApPiNeSs uNhApPiNeSs | Web | 3. září 2008 v 19:29 | Reagovat

já brečííím... já brečíííííííím.. ááááá ZoE co mi to dělááááááááš *fňuk*.. je to nádhera... opravdu nádhera... je to dokonalýý ...  Jdu brečet dáál... xD

2 Chris Chris | Web | 3. září 2008 v 19:43 | Reagovat

večer si to přečtu brouku, ale jestli budu brečet... ááá já nechcííííí... ale tvojí povídku prostě musím přečíst i kdyby trakaře padaly a já brečela dva dny v kuse, ale teď se jdu najíst, pak už nebudu asi moct:((

3 Chris Chris | Web | 3. září 2008 v 21:17 | Reagovat

............ já nejsem schopná reagovat... já příjdu později... tohle nedávám...

4 Chris Chris | Web | 4. září 2008 v 9:08 | Reagovat

Tak už jsem to vydáchala... přispělo k tomu to, že Tom i Bill vypadají tak úžasně, že těm dvěma se nikdy nic nestane a budou tady pořád, mám je v srdci a nikdy z něj nepůjdou pryč... mám je tam vytetované a tuhle neviditelnou tetovačku budu mít nadosmrti!

Nejlepší tvoje povídka bez konkurence!!! Bez jakékoliv konkurence, miluju tvoje povídky, ale touhle jsi mi vyrazila nejen dech!!!!!!!!!!! Ale dostala jsi mě do stavu, který nelze identifikovat, ještě, že mě zachránil polonahý Tom a Bill s úžasnýma vláskama!!!!

5 Edene Edene | 4. září 2008 v 10:01 | Reagovat

ZoUííí, já už jsem tuhle tvoji povídku před nedávnem četla a přiznám se, že jsem se vůbec nevzmohla na nějaký komentář. Běhá mi při ní mráz po zádech jak je to úžasně emotivní a krásně napsané. Jak říká Chris, ještě že máme aktuálně na netu ty jejich úžasné fotečky z pláže, protože by mi ten mráz po zádech asi běhal celý den. A taky souhlasím s tím, že je to tvoje best povídka.

6 ilon ilon | Web | 4. září 2008 v 10:19 | Reagovat

Moje milá ZoUško, ty víš, že tohle je to, co mě asi za poslední dobu nejvíc dostalo. Tohle je bezkonkurenčně nejlepší, co jsem kdy četla, prostě nádhera. Sice moc smutná nádhera, ale takový prostě život někdy je...  Ještě jednou děkuji za věnování, moc si toho vážím, ani nevíš jak !!!!!! Když jsem to poprvé viděla  na TWC blogu a četla, že je to pro mě a pro Kattys, tak jsem tomu ani nemohla uvěřit, byla jsem dojatá a zároveň jsem se vznášela štěstím, nemjíc slov k vyjádření svých pocitů. ZoE děkuji ti za tuto povídku a vůbec za všechno, jsi moje sluníčko, které mi dokáže rozsvětlit den.

7 ZoUííí... ZoE xDD ZoUííí... ZoE xDD | E-mail | Web | 4. září 2008 v 13:38 | Reagovat

uNhApPi x)) moc moc díky...

Chris, srdíčko x)) tak si to přeci jen dokázala přelousknout :) Přiznávám, že tahle povídka mě dostala do tranzu na dlouhou dobu. Když Bill podruhé pronesl svou prosbu, aby ho Tom nenechal takto odejít, moc jsem brečela... nevím, jestli někdo pláče u svých povídek, já jo. U psaní ám záchvaty smíchu,  brečím... neskutečně to prožívám... vše si dokáži představit v živých barvách a i proto se tahle povídka stala, a jak vidím nejen pro mne, číslem jedna!!! Mocinky díky za tvůj komík, už jsem v něj ani nedoufala... stejně jako ze srdce nedostanu dvojčata, má tam místo i tahle zvláštní povídka :D

Edene x)) ou... také tě rozhodila, že jsi nemohla nic napsat?? To jsem nevěděla, ale jsem ráda. Když jsem ji dávala na TWC blog, měla jsem obavy, že nebude pochopena, hlavně proto, že je psaná mnou... tohle totiž není můj běžný styl psaní... ale reakce mě naprosto uchvátily x))

ilon :DD jsem moc ráda, že se ti povídka ještě pořád líbí :)) pro mě se stala jakýmsi vnitřním světlem, že člověk by neměl  nikdy nic vzdávat bez boje. Vyhrát se dá! Jen mít odvahu bojovat! Tahle povídka není o smrti, je o životě... proto každý, kdo ji čte, je velmi rozpolcený a neví, na kterou stranou se má přidat. Poslechnout hlas srdce a vychutnat si tu  nekonečnou lásku nebo hlas rozumu, který říká "je konec, konec a jednou provždy KONEC"...

Nechtěla jsem nikoho rozbrečet, jen jsem na papír hodila pocity, které mnou silně otřásaly. Nikdy jsem nechtěla psát povídku, kdyby jedno z  dvojčat zemřelo a druhému puklo srdce žalem. Tak jako se mi to děje, když čtu povídku o odchodu jednoho z nich. Ale najednou to nešlo jinak. Nejlepší možná varianta byla, nechat je odejít společně... a to se podařilo... ta povídka má v podstatě happy end :)) umírali si v náručí, při vědomí, že se milují až za hranici všedního života, byli spolu a nic víc nepotřebovali x))

Díky Vám :D:D:D

8 Miffa Miffa | 7. září 2008 v 16:53 | Reagovat

Toe nádherný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama