VO CO TADY GOU??? SE NEPTEJ A ZJISTI TO!!!

ALLES FUR DICH 2/2

12. září 2008 v 0:00 | ZoUííí |  twc
autor: Sauriel
betaread: Janule
Ahoji,
takže jak sem si pročítala komentáře tak sem se dočetla, že byste chtěli pokračování týhle povídky. Nevím, jestli ho budete chtít i po tomhle dílu. Uvidíte sami. Pokud byste ho chtěli, nemám nic proti! Určitě bych pokračování napsala. Záleží na vás. Takže tady máte druhý díl povídky.
Děkuju všem za krásné komentáře!!! Vaše Sauriel
Vždycky jsi měl u toho tak šťastnou tvář. Jenom u toho, když jsme se milovali. Jindy jsem tě viděl zachmuřeného, často dokonce plačícího. Představoval jsi dva extrémy.
Buď byl maximálně šťastný nebo na dně. Nic mezitím jakoby pro něj neexistovalo. A já tomu jen přihlížel. Já ovládal jeho nálady. Já ho ovládal naprosto celého.
---FlashBack---
"Tome?" zakřičim. Nevnímám to, že jsem ho zřejmě vzbudil.
"Ano, Bille? Proč mě budíš, jsou teprve 2 hodiny," koukneš se na mě smutně. Tvoje oči jsou ubrečené. Jsou zarudlé a napuchlé.
"Nespal jsi," konstatuju jeho stav.
"Spal. Vzbudil si mě," odporuje mi. Zvednu se a jdu k němu.
"Nespal, Tome. Nelži," šeptnu mu do ucha a napřáhnu ruku. Ani se nehne, už je zvyklej. "Plakal jsi," řeknu mu.
"Ano, plakal." Potvrdí mi to se sklopenou hlavou. Napřáhnutou rukou mu otřu napuchlé oči. Usměje se na mě a přitáhne si mě k sobě.
"Kdo ti to dovolil?" Zašeptám mu do ucha.
"Nedovolil. Odpusť!" řekneš ale stále s úsměvem stáhneš své ruce z mých boků. Máš radost, že ses mě mohl takto dotknout. "Ovšem cítím, že to chceš," pípneš se sklopenou hlavou a tvůj úsměv zmizí z tvé tváře a nahradí ho velký smutek...
"Tak ty ruce vrať tam, kde byly." Stáhnu si tě na sebe. Zase tvůj přešťastný úsměv. Odstrčim tě od sebe a ty zádama narazíš na futra. Vyrazím ti dech. "Příště nech myšlení na mně. Řeknu ti, až na TO budu mít chuť," šeptnu ti do ucha když procházím kolem tebe.
---Konec FlashBack---

Jak jsem tě nemohl mít rád. Ne, já jsem tě miloval! Tohle všechno jsem dělal z lásky. Myslel jsem, že si tě udržím u sebe. Že mi budeš věřit. Nebudeš mě podvádět, protože budeš vědět, co by následovalo. Došlo to daleko, moc daleko.Vymklo se mi to z rukou. Tolik jsem tě miloval, až jsem tě nenáviděl a ty jsi mě nenáviděl tak, až jsi mě miloval. A já tě stále miluju a ty mě taky. Ale nikdy už nebude nic jako dřív. Stejně jako jsem to řekl tenkrát.
---FlashBack---
"Kde seš, děvko?" zakřičim na celej barák, protože tě nemůžu najít. "Nevíš kolik je hodin? Máš bejt už dávno v posteli!" zařvu znova.
"Ne Bille! Nech mě bejt! Proč mi tolik ubližuješ? Já ti nic neudělal! Jenom tě miluju! To je všechno, čím bych se mohl provinit. Ničím jiným!" uslyším zaštkání s koupelny. Tak tam jsi si zalez.
"Tome! Okamžitě vylez!" bouchnu na dveře od koupelny. "Otevři ty dveře!" kopnu do nich.
"Nech mě prosím bejt!" zavzlykáš.
"Dobře, Tome, nechám tě bejt, jenom otevři dveře, v klidu si promluvíme," promluvim k Tomovi jemně.
"Slibuješ?" vzlykneš.
"Slibuju!" zaškrábu jemně na dveře. Po chvíli zámek u dveří cvakne. Pomalu otevřu dveře. Sedíš opřenej o vanu a vyplašeně na mě koukáš. Tvá tvář je samý šrám a podlitina. Vím, že ani tvé tělo nevypadá jinak. Vypadá ještě hůř než obličej.
"Bille, prosím. Začneme spolu znovu a líp," šeptneš směrem ke mně.
"Nic už nebude jako dřív, bráško," kleknu si naproti tobě a pohladím tě jemně po tváři. Cítím, jak ses pod mým pohlazením zachvěl a mazlil ses s mojí rukou. "Nic už nebude jako dřív," zopakuju a znovu tě pohladím. "Hajzle!" vrazím ti facku. "Dopadlo by to jako předtím!" kopnu tě do břicha. "A teď mě poslouchej. Máme pravidla a ty si je porušil! Co s tim hodláš dělat?" vezmu tvojí tvář do dlaní a donutím tě se na mě dívat. Pláčeš. Hystericky pláčeš.
"Bi-lle, odpusť! Já udělám co chceš! Prosím, nech mě teď jít. Už mě nebij." Snažíš se mezi vzlyky mluvit.

"Špatná odpověď. Velmi špatná." Kopnu tě do žeber a slyšel sem křupnutí. Není to nic novýho. Často slýchávám křupnutí tvých žeber, nijak mě to už nepřekvapuje. "Vypadni!" zařvu na tebe, ale ty nemůžešpopadnout dech, natož někam jít. "Tak slyšíš?" zvednu tvoji hlavu k sobě. Vypadáš, že už nejsi mezi živými, ale přesto, když se podívám na tvůj hrudník, tak vidím malé a nepravidelné zvedání. "Tome!" zakřičim a trochu s tebou zatřesu. Tohlej sem zřejmě přehnal. Odtáhnu tě před dům a co chvíli kontroluju tvé životní funkce. Až když jsi před domem, tak volám záchranku. Jsem slaboch. Na to, abych tě zbil, mám síly dost, ale na to, abych se přiznal, že jsem tě takto zřídil já, už odvahu nemám.
---konec FlashBack---
Měl jsem šok. Bil sem tě hodně, opravdu hodně, ale nikdy to nedošlo tak daleko. Tak daleko, aby tě museli převést do nemocnice v bezvědomí. Měl jsi několik zlomených žeber, hodně ran na zašití, natažené vazy a svaly. Nechali si tě v nemocnici přes noc na pozorování, protože by se mohlo prý objevit ještě nějaké zranění. Nešel jsem k tobě do pokoje, ale byl jsem celou tu dobu v nemocnici. Doktoři mi dovolili se na tebe dívat, aniž bych musel vstoupit do tvého pokoje. Seděl jsem v sesterně, co sousedila s tvým pokojem a koukal na tebe malým okýnkem.
---FlashBack---
"Nebojte se, bude v pořádku," uslyším za sebou hlas milé postarší sestřičky. "Běžte za ním do pokoje. Shání se po vás," dodá a položí mi ruku na rameno.
"On-on se po mně sh-shání?" vykoktám ze sebe. Po všem, co jsem mu udělal, mě hledá.
"Ano, prý chce, abyste byl u něho," sedne si sestra vedle mě a koukne se okýnkem na Toma. "Já ale nemůžu," odvětím.
"Bille!" zakřičí najednou Tom. Vyděšeně se kouknu na sestru.
"Potřebuje vás," pohladí mě sestra po ruce.
"Bille!" zakřičí znovu Tom a rozpláče se. Stočí se do klubíčka a pláče. Najednou ztuhne. Vypadá jako by měl křeče. Najednou se do pokoje nahrnou dva doktoři a tři sestřičky. Snaží se ho narovnat zádama na postel, aby opět ležel rovně. "Chci domů! Chci svýho Billa!" vzpouzí se Tom. "Chci brášku! Pusťte mě, chci brášku!" hází sebou na posteli Tom a tvář má zkroucenou od bolesti. Nejspíš ta zlomená žebra. Najednou vlítne do sesterny doktor. Ani jsem si nevšiml, že odešel z Tomova pokoje.
"Potřebujeme vás, pojďte se mnou," chytne mě za ruku.
"Ne! Nemůžu za ním," začnu se vzpouzet i já.
"Dobře, Pane Kaulitzi, všiml jsem si, že nechcete být u svého bratra. Zřejmě k tomu máte důvody. Pojďte se mnou. Prosím vás o to já. Ne kvůli bratrovi, ale proto, abychom mu mohli dát léky a nepíchli injekci do někoho z nás," zatáhne za mou ruku a já jdu váhavým krokem s ním. Doktor mě postaví do dveří.
"Tome," řeknu jemně. Tom sebou cukne a okamžitě se začne sápat ke dveřím. Jen taktak ho doktoři drží na posteli.
"Bráško, bráško!" natahuje po mně Tom ruce. Stoupnu si k jeho posteli. Sestřička na mě mrkne. Vezmu Toma opatrně za ruku a jemně stisknu. "Vezmi si mě domů. Bráško, já chci za tebou domů!" prosí mě Tom, ale nepřestane sebou škubat.
"Vezmu si tě domů, vezmu," pohladím ho opatrně po ruce. Konečně se Tom uklidní a doktoři mu můžou dát injekci.
"Slib mi to, Bille, slib mi, že si mě vezmeš domů." Kuňkne Tom. Všichni z pokoje odejdou a tak tam zůstanu jen já a bráška. "Slib mi, že si mě vezmeš domů a já ti slíbim, že už nikdy neporušim tvoje pravidla," pípne Tom a koukne na mě odhodlanýma očima. Proboha, on se po tom všem chce vrátit. Po tom všem, co jsem mu udělal chce, abych byl s ním. Chce dodržovat má pravidla. Chce mě!
"Slibuju, že tě vezmu domů. Ale už nechci, aby byla nějaká pravidla, rozumíš. Žádná už nejsou!" kníknu, ale dívám se všude okolo, jen ne na Toma. Brácha stiskne silněji mojí ruku. Dožaduje se mojí pozornosti. "Slibuju. A ty mi slib, že nebudeš dodržovat pravidla," kníknu ještě jednou a konečně se na něj podívám.
"Proč, Bille? Já chci, abys byl šťastnej! Budu dělat co si řekneš, jen abych viděl tvojí šťastnou tvář. Nemůžu ti slíbit, že tvoje pravidla nebudu dodržovat, protože vím, že to, že je budu dodržovat, tě dělá šťastným!" řekne mi naléhavě Tom a silně tiskne mojí ruku.
"Ne, Tome! Už nechci! Chci, abys měl svobodu, rozumíš?" zvýšim hlas.
"Chci tebe! Chci tvoje pravidla, protože jsou tvoje, protože tě dělají šťastným!" křikneš. Vytáhnu svou ruku z tvé a složím hlavu do dlaní. K čemu jsem tě to dohnal?
---Konec Flashback---
Tehdy jsem si uvědomil, co jsem ti celý ty roky dělal. Jak moc jsem ti ubližoval. Zhroutím se na chladnou zem v parku. Stále mi bezmezně věříš. Stále mi opakuješ, že mě miluješ. Každý den, každou noc. Stále chceš, abych tě bil, prý si to podle tvých slov zasloužíš. Prý na mě nejsi dost hodný a za to vždycky chceš, abych tě zmlátil. Když uděláš něco špatně, řekneš mi to, a když tě nechci potrestat, tak s brekem utečeš do svého pokoje nebo se potrestáš sám. Mnohdy mnohem hůř, než bych tě potrestal já. Když jsem se od tebe zkusil odstěhovat, stále jsi mě hledal, volal jsi mi. Nakonec mi zavolal Andreas, že jsi u něj, ale že si pro tebe musím okamžitě přijít. Prý že se chceš zabít. Prý chceš být se mnou, jinak se zabiješ. Miluješ mě a já miluji tebe. Možná je to po tom všem divný, ale stále se my dva navzájem milujeme. Jen se o tom nedokážem navzájem ujistit a říct si to. Tak jako to bylo dřív. Stále dodržuješ má pravidla. Už dvacet let! Složím hlavu do dlaní. K čemu jsem tě dohnal, bráško?
Nemusíme snům bezmezně věřit, ale měli bysme s nimi vždy počítat. Ať už jsou špatné nebo dobré. Protože i ty špatné sebou nesou dobrou zprávu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama