VO CO TADY GOU??? SE NEPTEJ A ZJISTI TO!!!

ZÁZRAK PLASTICKÉ CHIRURGIE JMÉNEM... 5.

31. srpna 2008 v 0:00 | ZoUííí |  twc
autor: ZoE
betaread: Janule
"Jednoho dne jsem musel odejít z domu. Trvalo to snad celou věčnost, než jsem se k tomuto kroku odhodlal. Byla to nevydržitelná muka, nemoci ho políbit, obejmout, usínat mu v náručí… každou sekundu, minutu i hodinu se jen dívat a nesmět se ho dotknout!
"Promiň, že ti do toho zase skáču, Billí, ale řekla jsi: "MUSEL jsem odejít?"
"Ale asi tam mělo být: "MUSELA… to LA", tam mělo být" snaží se mi Tom oponovat.
"Tome, prosím… něco si mi slíbil. Řekla jsem přesně to, co jsem říci chtěla."
"MUSEL… L… L… L jsem odejít z domu!"
* ° * ° *
"Víš jaké to je, milovat někoho, kdo je ti tak blízko a přitom tak daleko? Nemoci mu nikdy jen tak u snídaně říci, že jej miluješ, obejmout jej, když máš chuť nebo jej letmo políbit, když se míjíte třeba na schodech, protože bys jej tím ztratil už navždy? Z toho prostě zešílíš!" pomalu si otřu lehce se potící čelo a jednu zbloudilou slzu, která je jen dalším předvojem plačtivé smrště, jež se zanedlouho určitě přiřítí…

"Nikomu jsem nic neřekl a uprostřed noci jsem zbaběle odešel. Odcestoval jsem daleko do Evropy, kde jsem dlouho přemýšlel co dál. A najednou mě to napadlo. Věděl jsem, že můj bráška miluje holky… nádherné holky! Je jimi doslova posedlý.
A já? Byl jsem jen obyčejný hubený kluk. Samý beďar, krátké okudlané vlasy na styl manga účesu, celkově nijak nezajímavý, ničím nepřitažlivý… s holkou jsem měl společné snad jen to, že čůrám v sedě a ke všemu jsem byl jeho bratr, " trhaně vydechnu a nervózně si zaryji nehty hluboko do dlaní.
"Nikdy by si mě nevšiml, vždyť jsem byl jen nudný, mladší brácha. Ale já ho miloval víc než sebe a musel jsem něco udělat, abych ho získal. Alespoň se o to pokusit. Chtěl jsem mu ukázat, že zevnějšek není důležitý. Důležité je to, co cítíš uvnitř. A dnes mám pocit, že se mi to asi povedlo. Myslím, že se do mě opravdu zamiloval a vzhled jej zajímá až na druhém místě, dokonce chce, abych byl šťastný a já jsem, ale i tak… stále si ještě nepřiznal, že žiji, nepřiznal si, že miluje mne, jeho oči jsou stále napolo zastřené a snaží se vyhnout realitě, kterou má přímo před nosem," vyprávím a sám pro sebe se trpce pousměji.
"Zkrátka, nemiluješ tím, jak vypadáš, ale tím, jaký jsi. A pokud je člověk trochu inteligentní, ví, že ani pohlaví nehraje tak důležitou roli," horlivě podotknu a oběma nám naliji poslední zbytek šampíčka.
"Začal jsem tedy na sobě pracovat. Požádal jsem o pomoc lékaře, vizážisty, kadeřníky a stylisty. Z ošklivého neopeřeného káčátka se postupně stávala labuť. Tahle změna byla jedinou možností, jak upozornit bratříčka na svou existenci v jeho blízkosti… aby si konečně všiml, že žiji… že žiji jen pro něj. Nejdříve jsem musel chtě nechtě uzpůsobit zevnějšek jeho potřebám… potom by možná stál i o prozkoumání toho zbytku, co se nachází uvnitř," nasucho jsem polkl a promnul si vlhké oči. Oba máme dopito. Tom nejistě otvírá pusu…
"Obávám se, že ti asi ještě úplně nerozumím…"
"Respektive, něco mě napadlo, ale… ale to odmítám… není to možné!!!"
"Takže co nebo kdo jsi vlastně zač, Billí nebo jak ti mám teď sakra říkat?" nevěřícně si mě Tom prohlíží a mírně kroutí hlavou…
"Vždyť ty už to víš, Tomi. Víš to dokonce od prvního okamžiku, kdy jsme se dnes setkali. Ty víš dobře kdo jsem. Tvůj mozek je sice pomalejší, to ano, ale srdce ti správně našeptává... Ale pokud to potřebuješ slyšet nahlas a ode mne… říkej mi tak jako vždycky… BILLE!
Jsem to já, Tome, Bill," řeknu pokorně a pomaličku se snažím podívat svému bráškovi do vytřeštěných očí.
(Tom)
"?????????" asi jsem přeslechl, co to TO přede mnou právě řeklo.
(Bill)
"Ano Tome, plastická chirurgie je hotový zázrak… můžeš být kýmkoliv si jen vzpomeneš… já jsem si přál působit o něco jemněji, více jako holka, ale duší i tělem zůstat kluk. A výsledek vidíš sám. Ani teď mi nevěříš, že jsem to já??? Odmysli si mé dlouhé černé vlasy s blonďatými pramínky, které jsem si nechal kvůli tobě narůst, odmysli si make-up, který jsem nikdy nepoužíval, bez něj bych se k tobě nedostal, odmysli si těch několik menších plastických zásahů, jako je vytáhlá kůže kolem očí, abych docílil tvého oblíbeného, mandlového tvaru očí, odmysli si trochu kolagenu z mých rtů a také si všimni, hm, to už sis všiml, když si mě líbal, že můj nosík je užší, než dřív… s beďarama mi naštěstí pomohla příroda sama… teď je má kůže dokonale hladká," ne příliš nadšeně popisuji své útrapy stát se vysněným objektem mého tak trochu povrchního bratra, který pro mne znamená celý svět. Kdyby mi řekl, že by mne mohl milovat pouze tehdy, nechal-li bych se kompletně změnit na holku, udělal bych to. Tak zoufalá je má láska k němu.
"Kadeřník mě naučil používat žehličku, proto mé vlasy teď netrčí do všech světových stran, tak jako před lety s kraťounkým manga účesem, ale dokonale lemují moji tvář… na první pohled vypadám asi jinak, ale když se zadíváš pořádně… uvidíš člověka, kterého láska k tobě málem zabila.
Málem bych zapomněl! Důležitá byla i volba oblečení… úzké džíny a přiléhavé tričko zřejmě splnilo svůj účel," snažím se zavtipkovat a zamrkám na Toma, který není dnes poprvé schopen slova.
"Dobře jsem věděl, kde si vybíráš holky, Tomi. Ten bulvár nedaleko... úplně mě vybízel, nabádal k tomu, abych si na něj stoupl a dostal tě tak zpátky do svého života." Špitnu a všimnu si, jak Tom hypnotizuje nohu od stolu… snad nečeká, že mu sama skočí do ruky, aby mě mohl praštit po hlavě, ale vypadá tak.
"Miluji tě lásko, celou tu dlouhou dobu, já… já nevěděl jsem, jak ti to říci, proto jsem odešel. Odešel jsem od tebe! Odpusť mi, že jsem tě tady nechal samotného. Odpusť mi, že jsem odešel. Odpusť mi, že jsem neměl odvahu se ti svěřit… odpusť mi, že jsem se nedokázal postavit a říct ti zpříma do očí, co pro mě znamenáš… odpusť mi… Umřel bych vedle tebe, bez tebe. Už to nešlo dál vydržet. Strašně jsem se trápil a bál jsem se ti cokoliv jen naznačit, abych tě neztratil navždy.
Měl jsem strach, že nebudeš chtít mít za bratra zrůdu, monstrum, co touží po svém dvojčeti. Moc jsem se toho bál a bojím se i teď!" raději se dívám na druhou stranu někam do zdi… najednou se za svůj útěk zastydím…
"Za tu dobu, Tome, co jsem byl pryč, jsem tak nějak dospěl a konečně našel v sobě odvahu říct ti, co cítím. Vím, že jsi v šoku a vůbec netuším, co mi řekneš."
"Vím jen, že tě šíleně miluji a dal bych za tebe a naši lásku i život… ale když mě odmítneš, už neuteču. To ti slibuji. Zůstanu a budu se snažit být i nadále alespoň tvůj bratr, pokud potom všem, budeš ještě chtít," dodávám téměř z posledních sil a pohledem pro změnu hypnotizuji jedinou jahodu, která zůstala na podnose.
"Ehm…a ještě k tvé otázce tuhle před chvílí, jestli jsem zamilovaný a cítím to samé, jako ty… ano, Tomi. Tvé polibky i doteky byly tím nejkrásnějším, co jsem zatím zažil. V tu chvíli jsem si přál mít schopnost zastavit čas a už na věky žít jen tím okamžikem." Podívám se na Toma a vidím, jak mu po tvářích bloudí zmatené slzičky, jež stékají v pravidelných stopičkách a začínají pod ním vytvářet malé jezero na podlaze. Pusinku má otevřenou dokořán, nevydávající sebemenší zvuk, čelo svraštělé bolestivým zjištěním a dredy poletující sem a tam, jak si Tomi snaží vykroutit hlavu na jednu stranu a hned zase na druhou, čímž chce sobě i mně naznačit, že to, co právě slyšel, nemá s realitou nic společného.
(Tom)
"Billí…teda Bille, už na bulváru z tebe vyzařovalo něco, co mě k tobě přitahovalo jako magnet."
"Já jsem tam sbalil nádhernou, dokonalou ženskou!"
"A on to byl jen klam?"
"Iluze?"
"Ale brácho, já se do ní zamiloval!"
"Bille, prosím tě, vrať mi zpátky moji Billí. Já ji fakt miluju!" žadoním a zdá se mi, že se mi mozek rozletí na milion kousků, jak rychle se snažím ve vzniklé situaci zorientovat tak, abych nepřišel i o poslední kousek důstojnosti, který mi snad ještě po takovém podrazu zůstal.
(Bill)
"Tomi, hlupáčku můj, já jsem přeci Billí. Pokud ses zamiloval do Billí, znamená to, žes podvědomě miloval i mě. Nemáš ani trošku radost, že jsem se vrátil?" řeknu s jistou nadějí v hlase… "Vždyť Billí i já jsme tatáž osoba."
(Tom)
"Ale ona je HOLKA!" křiknu.
Konečně jsem se zamiloval! KONEČNĚ! Po první, po více než třech letech malinko ustoupila vzpomínka na ztraceného Billa a já se mohl zamilovat. Reálně a opětovaně… chci Billííí!!! Pár pokusů s holkama tu bylo, ale skončily špatně… všem těm husám jsem byl dobrý akorát tak na jedno! A to, že se Bill vrátil mě teď vůbec nezajímá! Já chci svoji Billí a hotovo!
"A jak si na to přišel, že Billí je holka? Je to jen jméno." Řekne opatrně, když vidí, jak se v tom plácám.
"Já, no… cítil jsem to," zoufale se snažím namítat, i když čím dál tím víc upadám do pavučiny toho chaosu.
"Miláčku, cítil jsi chvějící se tělo, zrychlený dech a nakonec můj penis na svém, to si přesně cítil, Tome."
"A je to holka!" opakuji, s hořkým závojem slz na tvářích.
(Bill)
Je roztomilý, když je tak zmatený. Ale teď se ho dotknout a obejmout ho, by nebyl asi ten nejlepší nápad. Ach Tomi, jak já tě miluji a nevím, jak ti tuhle situaci usnadnit. Věděl jsem, že to bude moc těžké, stejně jako vím, že nejhorší část je teprve před námi.
Chytnu Tomovu uplakanou hlavu do svých rukou.
"Tomi, lásko moje jediná, vím že v tom máš teď zmatek, ale i já i Billí tě milujeme. Jsi pro nás moc důležitý. Vlastně nejdůležitější!!!"
"Já odejdu a ty si všechno srovnej v hlavě. Vím, že potřebuješ čas. Dobře to vím. Vůbec na tebe nebudu naléhat. Najdeš mě doma, kdyby si mi snad náhodou, chtěl něco… někdy říct."
Dám mu pusu na tvář, zvednu se a pomalu odcházím.
U dveří se otočím a vidím, co jsem způsobil.
Ani vlastně nevím, co jsem od tohoto setkání čekal. Myslel jsem, že jsem připravený snad na vše. Představoval jsem si, že mi Tom nadšeně skočí kolem krku, i to, že by mě možná rovnou praštil, také mě napadlo, že mi bude jen nadávat a vyžene mě pryč, dokonce i varianta mlčení mě napadla. Ale on chce Billí! Tahle možnost mi nějak unikla. A mě si vlastně vůbec nevšiml… tedy všiml, ale jsem mu lhostejný… S tím jsem vážně nepočítal!
Úplně jsem ho zničil. V jedné chvíli jsem mu jako 'Billí' dokázal dát vše o čem snil a na straně druhé jako Bill ho o vše připravit. Už podruhé.
"Promiň, Tomi," pípnu od výtahových dveří a zmáčknu knoflík do přízemí. Vím, že na mě nezakřičí "vrať se!" jako ve filmu, vím, že mi neřekne "zůstaň" nebo "neodcházej", vím, že budu sám…
Po tomto obrázku doufat v zázrak, že by mě Tom někdy mohl chtít, je asi stejné, jako věřit, že peklo někdy zamrzne…
Pomalu procházím kolem recepce, pozdravím Aničku a vycházím z Tomova hotelu do temné chladné noci. Sám, zase sám…
autor: ZoE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama