VO CO TADY GOU??? SE NEPTEJ A ZJISTI TO!!!

ZÁZRAK PLASTICKÉ CHIRURGIE JMÉNEM... 4.

30. srpna 2008 v 0:00 | ZoUííí |  twc
autor: ZoE
betaread: Janule
(Tom)
Pořádně ji vezmu za zadek a narazím si ji na můj dmoucí se rozkrok, který se čím dál víc dožaduje pozornosti.
Ale místo slastného pocitu, který měl přijít, oba skončíme s rukama ve vlastním klíně a bolestivou grimasou v obličeji!
"JAUVÁÁÁÁÁJS!"
"Co to sakra bylo???" bolestně ze sebe vysypu.
"Kdybych nevěděl, že jsi holka, řekl bych, že máš pořádné péro mezi nohama!" a sám jsem v šoku z toho, co jsem právě řekl.
Ruka mi sama vyletí nahoru a prstem ukazuji na Billí…
"T… ty jsi transsexuál! Že??!!"
* ° * ° *
(šlapka Billí)
"Ale já nejsem žádný to… tento… sexuál, Tome," řeknu víc než klidně, i když mi hoří koule bolestí.
Co to měl za blbý nápad, takhle hrubě nás k sobě přirazit? No jo, když on si stále myslí, že jsem holčička. Ach, jo. Dlouhé vlasy, trocha make-upu, pár lehkých plastických úprav obličeje a člověka normálně zapřou…

"Nejsi?" odechne si, ale dlouho mu to nevydrží.
"P… p… penis! Máš tam… penis…," dodá nejistě.
"Ehm, noo… jak se to vezme," snažím se trochu mlžit.
"Jak jak se to vezme… buď ho máš nebo nemáš!" okamžitě zareaguje Tom.
(Tom)
"Tomí," špitne s lítostí v hlase a udělá mi vedle sebe místo... Na nic nečekám, lehce si přidržím zraněný rozkrok, abych si náhodou nepřisedl ještě kulky a opatrně dosednu. Mé uši hoří nedočkavostí, jak Billí vysvětlí tuhle, mno, zapeklitou věc s druhým penisem v mém cool bytě.
Ale stejně vám musím říct, VY jste ji totiž neviděli, ale já ano… Billíje nádherná… s přiblblým úsměvem na tváři ji sleduji, jsem totiž zamilovaný jak prase. Ten mráz, co mi běhá po zádech, vyvolaný bolavým incidentem našich rozkroků, mi měl nejspíš něco naznačit… nejspíše skutečnost, že tady není všechno asi úplně košer… Ale ti zamilovaní… nic nevidí… nic je netrápí… ani penis v kalhotkách své vyvolené… možná je nemocná… možná jí tam vyrostl jen omylem… možná… a možná tam má zbraň… Jsem táák klidný… štětka… panna… péro… první klient, štětka… panna… péro… první klient… dokola se mi honí hlavou a jsem úúplně klidný…ale to VY nemůžete pochopit…
"Mmm, kde začít… nejspíš tím, že jsem ti nechtěla ublížit… nikdy, ale… celé mě to moc mrzí. Omlouvám se za ten šok, co ti za chvíli způsobím… omlouvám se za všechno, možná i za to, že jsem teď tady," začne tak nějak záhadně a opatrně. Dokonce jsem cítil i to její těžké vydechnutí, po kterém její krásná, bezchybná tvář nebezpečně zvážněla. Ona mi snad chce dát kopačky?
"Billí, začínám být 'nepatrně' nervózní, miluju tě a zároveň mě děsíš, řekni mi to hned, prosím tě, nebo se tady zcvoknu! Fakt by mě zajímalo, čím jsi mě to bodla do péra!"
"No jo… bodla… Víš… já… kdysi jsem měla sen, krásný sen, který nebylo možné realizovat. Zamilovala jsem se, a to až k zešílení. Pocit absolutního štěstí mě naplňoval i spaloval zároveň. Chtěla jsem vykřičet do celého světa, že jsem zamilovaná, počmárat srdíčky a jeho jménem každou stěnu, každičkou plochu ve městě, dokonce jsem měla chuť dát pusu komukoliv, koho jsem potkala, jak jsem byla šťastná. Ale nešlo to. Zanedlouho to budou už skoro čtyři roky a on stále nemá tušení, že vůbec existuji. Stále také netuší, že srdce, které bije u mě v hrudi, má dávno nového majitele… jeho! Nedokázala jsem najít způsob, jak se přiblížit k mé milované osobě, i když jsem jej vídala denně, dokonce s ním i denně mluvila… ale jak mu říci, že on je středem mého vesmíru, jak mu naznačit své city, jak mu složit svou lásku k nohám, aniž by mě neodkopl jako psa, na to jsem nepřišla. Někde ve skrytu duše jsem tušila, že by mě odmítl."
"Proč si si tím tak jistá, když si mu nic neřekla?" podivím se a chytím Billí za ruku. Silně ji stisknu a začnu si hrát s jejími prsty. Můj vnitřní hlas mi našeptává, že dnešní noc rozhodně nebude tou obyčejnou tmavou nocí, kdy si člověk užije a pak spokojeně zavře oči a klidně usne… nejenže cítím, že si nic neužiju, ale i spánek je obrovský luxus, který nám dnes nebude dopřán… a klid? Ten už hodnou chvíli postrádám… Atmosféra u mě v bytě pěkně houstne a mám tušení, že Billí každou chvíli odhodí svou tajemnou masku…
"Nenávist, Tome, nenávist! Tohoto pocitu jsem se bála snad nejvíc. A zapuzení, obava z toho, že by se mu mohlo ze mě udělat tak zle, že by mě už nechtěl nikdy vidět a nechtěl by mě už ani jako svého… mnó, víš, naše láska nebyla možná i z jiného důvodu, ne jen kvůli mému strachu," uprostřed věty se Billí zasekne.
"A to? Co to bylo za důvod? Byl moc mladý nebo to byl tvůj ženatý šéf s pěti dětma a hysterickou manželkou?" snažím se dovtípit nějakého závěru.
(šlapka Billí)
"Byl to můj bratr! Zamilovala jsem se do vlastního bratra!" v ten moment se nedokáži podívat Tomovi do očí… očekával jsem, že si okamžitě zhnuseně odsedne nebo utrousí nějakou poznámku, ohledně mé zvrácenosti, nemorálnosti, ale on nic, naopak, něžně mi stiskl ruku a …
(Tom)
Nevím proč nejsem zaskočený, proč mě její slova nevyvádí z míry, proč nelítám sem a tam a nesnažím se ji vystrnadit ze své blízkosti, nevím…
"Zamilovala ses do svého bráchy? Nemysli si o mě nic špatného, Billí, ale já v tom problém nevidím. Možná, že tvůj brácha jo, ale já ne. Je to člověk, jako každý jiný. Svého bráchu jsem měl taky rád nejvíc na světě, byl pro mě tou nejdůležitější osobou v životě a kdyby za mnou přišel, třeba s takovým problémem, určitě bychom ho společně vyřešili, tak jako pokaždé. Ale on mě asi tak rád neměl, aby za mnou přišel a svěřil se mi s tím, co ho trápí. Možná mi nevěřil. Utekl. Kdoví, jestli mě měl vůbec rád. Ale teď jsi tady ty a neumím to vysvětlit, ale z nějakého záhadného důvodu je mi s tebou skvěle, stejně jako mi bylo s mým mladším bráškou."
"Nechci ztratit i tebe, Billí," dodám s určitou obavou v hlase.
"Má tvůj příběh i pokráčko nebo sis myslela, že tě budu nenávidět kvůli tvé lásce k bráchovi, hm?" řeknu o něco uvolněnějším hlasem a políbím ji na smutnou tvář.
V tom začne Billí hystericky plakat a místo krásného make-upu má na obličeji moře černých šmouh, které si roztírá i tam, kam by se řasenka jinak nedostala.
Do nekonečna opakuje mé jméno…
"Co… co jsem zase řekl? Neplakej, krásko, prosím!" jsem dost zoufalý, co se stalo?
"Lásko, mluv se mnou… Už… už tě nebudu přerušovat, slibuju! Povídej, jsem strašně zvědavý, jako to dopadlo s tvým bratrem," pevně ji obejmu, hlavu si opřu o své rameno a něžně ji pochovám v náručí.
Hlasitě naříká a drží se mě jako klíště, jako by se chtěla do mě celá schovat, jako by to snad mělo být naposled, co si mě k sobě takto tiskne…
"B… byl to můj milovaný bráška, moje dvojčátko," kuňkne mi do mikiny a utírá si slzy, i když je to k ničemu. Jejich příval je k nezastavení.
"Máš taky dvojče?" podivím se.
(šlapka Billí)
"Jo, dvojče. Nešlo mu jen tak říci, že ho miluji, chci ho a toužím jen po něm. Prostě to nešlo! Byl to přece můj bratr, sourozenec, to se nesmí!!!"
"Chápeš to?" vystřelím otázku, aniž bych chtěl.
"Ch-chápu… asi to muselo být dost těžké," řekne Tom hlasem, ve kterém cítím obrovskou podporu.
"Tak moc jsem se bála jeho zdrcujícího verdiktu, až jsem se rozhodla pro radikální řešení!" najednou mě překvapí zvláštní pocit, jako bych svůj příběh vykládal nějakému kámošovi, kterému můžu říct úplně vše a ne Tomovi.
Teď nastal TEN okamžik, teď se Tom během několika málo vteřin dozví, kdo skutečně jsem.
Na malou chvíli, ale dost podstatnou, se stane mým soudcem i katem v jedné osobě. Celý můj další život spočívá jen v jeho rukou… ano teď!
"Tomi, lásko… mám jednu velikou prosbu. Mlč! Mlč a jen poslouchej, pokusím se odpovědět na tvé už položené otázky a současně rozplést pomyslný propletenec mého života… dobře Tomi?" zavzlykám a bázlivě se zahledím Tomimu do nekonečně hlubokých očí.
Ano. Bráška pochopil, že teď není vhodná doba na další otázky, a tak jen souhlasně přikývl.
Vymanil jsem se z jeho mužného, bezpečného objetí, odkašlal si, na posteli se uvelebil do pohodlného klubíčka a spustil...
"Jednoho dne jsem musel odejít z domu. Trvalo to snad celou věčnost, než jsem se k tomuto kroku odhodlal. Byla to nevydržitelná muka, nemoci ho políbit, obejmout, usínat mu v náručí… každou sekundu, minutu i hodinu se jen dívat a nesmět se ho dotknout!
"Promiň, že ti do toho zase skáču, Billí, ale řekla jsi: "MUSEL jsem odejít?"
"Ale asi tam mělo být: "MUSELA… to LA", tam mělo být" snaží se mi Tom oponovat.
"Tome, prosím… něco si mi slíbil. Řekla jsem přesně to, co jsem říci chtěla."
"MUSEL… L… L… L jsem odejít z domu!"
autor: ZoE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama