VO CO TADY GOU??? SE NEPTEJ A ZJISTI TO!!!

ZÁZRAK PLASTICKÉ CHIRURGIE JMÉNEM... 2.

28. srpna 2008 v 0:00 | ZoUííí |  twc
autor: ZoE
betaread: Janule
(Tom)
Znova jsem ucítil tu její zvláštní omamnou vůni. Zhluboka jsem ji nasál a letmo se špičkou nosu dotkl její dokonalé pleti. Jsem s ní teprve půl hodiny, ale cítím, jak se pomaličku měním v někoho jiného. Ona ze mne dělá někoho jiného. A sex? Vyšukávám si každou noc, kvůli tomu jsem ji také naložil do auta, ale nikdy si nepovídám, o čem taky, jen si užiju a sbohem. Ale teď… ááá sex??? Tak ten mě v tuhle chvíli zajímá stejně, jako globální oteplování. Bože, kde se to ve mně bere? Prý globální oteplování…
Wow… ta holka se mnou pěkně cvičí… a to skoro nemluví… hm, je rozhodnuto. Dnes si budeme jen povídat…

"Cink."
"Jsme doma, Billí, tohle je mé království." Pyšně ze sebe dostanu a hrdě vyzvu tu vyplašenou osůbku z výtahu, aby vstoupila na mé území.

(šlapka Billí)
Neuvěřitelné! Vyšli jsme z té nepříjemné, stísněné, pojízdné kabiny a ocitli jsme se přímo v Tomově bytě. To jsem ještě neviděl. Vše funguje na jeho hlas, podivím se. Řekl "světlo" a rázem vidím, řekl "hudba" a místností se začaly linout příjemné tóny. Hm a má tady vzorně uklizeno. Jak je vidět, pokojské odvádí skvělou práci, stejně jako architekti a designéři, kteří se tady pěkně vyřádili. Aranžmá bytu je totiž naprosto jedinečné.
"Ach Tome, celý hotel je jako… ty … překrásný… dynamický a sexy… dál mi chybí slova, kterýma bych ho mohla popsat. Připadám si jako Alenka v říši divů, je tady tolik krásných věcí. Vzrušujících, lákavých a na první pohled i velmi pohodlných a také… chtěl bych říct dokonalých jako ty, svůdných jako ty, neodolatelných jako ty… ehm tak barevných… a co teprve tvůj byt," nadšeně ze sebe dostávám a obdivně po Tomovi hodím očkem.
Však dříve než se pořádně rozhlédnu, zhluboka nasaji aroma tohoto místa. Do nosu mi jako první pronikne jemná vůně Tomova těla, hned na to ucítím nezaměnitelnou vůni přírodního dřeva, které Tomi vždy zbožňoval…
"Cítím se u tebe skvěle, Tome. I když tady máš všechno velmi luxusní, přesto ten byt působí hřejivě až domácky, řekla bych." Úmyslně podotknu a vyčkávám, zda se Tom chytí. Celý jeho byt vypadá jako náš dům, jen lehce zmodernizovaný. Z každého pokoje je tady kousek. I z mého.
"Vlastně, v něčem podobném jsem vyrostl. Rodiče mají krásný dům. Když jsem odcházel, nechtěl jsem se toho všeho úplně vzdát. Proto místa, která jsem měl v domě nejraději, jsem si nechal téměř zreplikovat. Doma bylo nejlíp na světě, až do TOHO okamžiku…" vypráví Tom a přitom otvírá šampíčko.
"Až do toho okamžiku?" zpozorním.
(Tom)
"Bohužel, jeden smutný okamžik nám všem změnil život. Je to víc než tři roky, kdy z ničeho nic zmizel můj mladší bráška. Jakoby se ztratil z povrchu zemského. Dlouho jsme ho hledali, marně. Nikdo neměl tušení, kde by mohl být, kam se poděl, co se s ním mohlo stát. Jestli mu někdo neublížil, zda je ještě naživu. Tahle myšlenka byla vůbec ta nejhorší. Že by mé dvojčátko už nedýchalo. Ale byl jsem si skoro jistý, že ještě dýchá. Téměř určitě bych vycítil, kdyby tomu tak nebylo. První měsíc policie pátrala dnem i nocí, bezúspěšně. Neměli jedinou stopu. Nevěděli, kterým směrem se vydat. Pátrání asi po šesti týdnech pozastavili úplně. Pro ně to nemělo dál smysl. My ale hledali dál. Bráškovu fotku jsme poslali do novin, na Internet i do televize. Já jsem ji s permanentní pravidelností několikrát týdně vylepoval v naší ulici, po celém městě i různě po okolí. Stále dokola jsem obvolával všechny naše kamarády, známé i vzdálené příbuzné. Nic. Nikdo o Billovi nevěděl. Jako by se po něm zem slehla," smutně vydechnu a na ex do sebe kopnu sklenku šampusu. Hned pokračuji dál.
"Asi po půl roce úplného zoufalství a beznaděje, se zničehonic ozval. Jen tak, jakoby se nechumelilo. Zazvonil telefon. Doma jsem byl jen já, a tak jsem zvedl sluchátko. K mé obrovské radosti na druhé straně byl Bill. Zaplavila mě obrovská vlna štěstí, Bill žije, on žije, je v pořádku! Až mi to bralo dech. Ale Billův hlas nezněl moc nadšeně, že mě slyší. Naopak. Byl chladný, lhostejný… až mi to vehnalo slzy do očí. Bez sebemenší známky radosti mi stroze oznámil, že je v pořádku, ať si neděláme zbytečné starosti. To mě vytočilo. Mou radost ze zjištění, že bráška žije, vystřídal neovladatelný vztek a začal jsem do telefonu křičet… po chvíli jsem si uvědomil, že ze sluchátka se ozývá jen nepříjemné pípání. Už tam nebyl. Řekl co potřeboval a zavěsil. Ta skutečnost mi naprosto zlomila vaz. Sesunul jsem se k zemi i se sluchátkem v ruce. Naivně se mi před očima přehnal celý půlrok, kdy jsem věřil, že to musí být nějaké nedorozumění, nějaký omyl. Stále jsem věřil, že se odněkud vynoří a vše bude jako dřív. Nikdo mi nebyl bližší než Bill, můj bráška, mé dvojčátko. Vždy jsme stáli jeden za druhým, nikdo nebyl silnější než Kaulitzovic dvojčata, nikdo! A najednou? Jsem zůstal sám. Bill byl pryč. Bez rozloučení, bez vysvětlení, bez adresy! Jako by nikdy neexistoval! Nikdy jsem do té doby nebyl sám. Vlastně ani Bill ne. Najednou jako by mě půlka umřela… byl jsem jak nahý, bezruký, bez mozku… bez života! Chtěl jsem ho zpět! Ale najednou tady byl ten telefonát. Žádné nedorozumění! Byl to záměr. Můj brácha už o nás neměl zájem. Nechtěl nás, nechtěl mě! V ten moment jsem ho nenáviděl, poprvé v životě. Proklínal jsem ho a zapřísahal, ať se nevrací, protože bych mu velmi, ale velmi ublížil, tak jako on mně!" trpce podotknu a exuji druhou sklenku lákavých bublinek.
"Vím, že to bude znít zvláštně, ale stále nevíme kde je. Podruhé už nezavolal. Jen na Vánoce pošle přání," dokončím svůj citový výlev a zakousnu se do krásně šťavnaté jahody.
(šlapka Billí)
"To je mi líto, Tome," sklesle špitnu a snažím se zachovat chladnou hlavu a hlavně zadržet vodotrysk slz, které chtějí přes úporné pálení očí ven. Neměl jsem ani tušení, že mým odchodem Tom tak trpí. Myslel jsem, že si toho skoro ani nevšimne. Měl své kamarády a já byl většinu času sám. Nikdy mi neřekl, že mě má tak rád. Většinou to vypadalo, že jsem mu spíš na obtíž… mladší usmrkanec, který se dožaduje pozornosti svého "velkého" brášky. Oba jsme byli slepí, ale byli jsme děti! Snad nastane vhodný okamžik, abychom si mohli vše vzájemně vyříkat a hodit za hlavu křivdy, které si v sobě každý, jako těžký kříž, neseme.
"To nemusí, bylo to jeho rozhodnutí… nic s tím nenadělám. Už jsem se s jeho odchodem tak nějak srovnal." Řekne Tom polohlasně, ale nezní moc přesvědčivě.
"Takže… srovnal?" jakoby překvapeně hlesnu. Přitom mi srdce puká nesnesitelnou bolestí a milion jeho kousíčků mě tlačí po celé hrudi, když slyším Tomiho takto mluvit. Nechtěl jsem Tome, tohle jsem vážně nechtěl. Ale mé zoufalství bylo větší. Promiň mi to, bráško, stále do kola se Tomovi v srdci omlouvám.
(Tom)
"Vlastně ne. Pořád jsem naštvaný. Bolí to stejně. I když po tom telefonátu to bolí ještě mnohem víc. Dokud jsem si myslel, že jde o nedorozumění, měl jsem jen hrozný strach, ale po tom mi začalo srdce krvácet bolestí, když jsem si uvědomil, že o nás nestojí. Nechce mě, nepotřebuje mě… A hlavně jakým způsobem nám to Bill dokázal sdělit. Myslím, že jedna rána pěstí nemůže nahradit ty příšerné tři roky života plné obav, strachu, nejistoty a samoty. Je to bezohledný sobec!" dodám silnějším hlasem.
"Nevím co bych dělal, kdybych ho potkal. Nejspíš bych mu dal pořádně přes hubu a pak ho objal, nebo ho nadšeně objal a pak mu dal přes hubu, možná bych jen prošel kolem a neudělal vůbec nic. Já vlastně nevím… co bych dělal, kdyby se tu Bill objevil… Možná bych jen radostně plakal," nesouvisle dořeknu a cítím, jak mi po tváři stéká pár horkých slz.
(šlapka Billí)
Tomí, lásko moje, neplač, jak rád bych tě schoval ve své náruči, jak rád bych tě utěšoval a hýčkal… ale teď ještě ne, ne v tomto okamžiku…
"Ehm, Tome… promiň, že se do toho pletu, ale nenapadlo tě někdy, že tvůj bráška mohl být opravdu tak moc nešťastný, mohlo ho tížit něco tak obrovského, s čím se sám nedokázal poprat, s čím se nedokázal svěřit nikomu, ani tobě, nejbližší bytosti a bez rozloučení musel opustit všechno co měl rád, co nadevše miloval? Jak hřejivé a nenahraditelné bezpečí domova, tak lásku celé rodiny a nakonec i tebe? Možná potřeboval odejít někam pryč, pryč z toho kolotoče všedních starostí, někam, kde najde vytoužený klid a dokáže najít otázky na své odpovědi? Určitě i pro něj to muselo být jedno z nejtěžších rozhodnutí, který kdy udělal, jestli vůbec ne to nejtěžší," snažím se říci nejšetrněji, jak jen jsem schopen a smutně se zadívám na sklíčeného Toma, který si už hodnou chvíli přehazuje jednu velkou jahodu z ruky do ruky.
"Proč se ho zastáváš, nic o nás nevíš!" vyletí na mě popuzeně.
"P-Promiň, Tome… jen mě to t-tak… napadlo," snažím se zachránit vzniklou situaci. A začínám si uvědomovat, že jakmile vyjde najevo, že já jsem já, přinejmenším mě Tom zabije. V lepším případě zmlátí a odhodí. Třetí varianta je tady také… nemusí se nic dozvědět. Prostě zmizím a… nezmizím, já mu chci říct, že já jsem opravdu já, chci mu říct, co cítím a co mi Tom potom udělá, nechám na něm.
"Ne, ty promiň, máš pravdu, je to nejlepší brácha, kterého jsem kdy měl… moc se mi po něm stýská. Moc! Dal bych všechno za to, kdyby byl teď tady a vykládal si se mnou jako ty! Ani bych ho nepraštil…snad… jen kdyby se mi vrátil," řekne se slzami tak tak na krajíčku, tentokrát je však dokáže zadržet. "Ale on se už asi nevrátí!" tiše utrousí a hlava mu těžce dopadne do dlaní. Mezitím se jahoda, se kterou si tak dlouho hrál, zakutálela někam daleko pod postel.
"Tome, co kdybych ti namasírovala záda." Snažím se změnit téma hovoru. "Mám na to kurz, neboj se, umím to skvěle. Uvolníš se a přijdeš na jiné myšlenky. A mezitím bych ti mohla povyprávět zase já svůj příběh, pokud by si ho chtěl slyšet. Je to ale zvláštní, velmi se podobá tvému vyprávění, skutečně," plaše špitnu. Ano, teď je ten správný čas říct Tomovi pravdu. Celou pravdu.
(Tom)
"Skvělý nápad, holka. Vůbec nevím, proč ti to všechno vykládám. Každý den tady mám nějakou kotrmelínu z ulice, ale s žádnou si nepovídám. Nikdy. A o mém bráchovi jsem taky ještě nikomu neřekl. Tak proč tobě, hm? Musela si mě nějak očarovala, krásko," řeknu podstatně radostněji a znova si ji změřím pohledem. "Že ty na mě praktikuješ nějaké woodoo?"
Ale to už mi Billí dávno sundala tričko a začala jemně masírovat ramena.
"Ách… přesně to jsem potřeboval. Jsi opravdová čarodějka!" vychutnávám si každičký pohyb sametových rukou, které se velmi rychle sžily s mým tělem. Její prstíky jsou neuvěřitelné. Ví přesně kam sáhnout, abych se cítil maximálně uvolněně. Něžně vtlačuje své dlaně do mých zad a já cítím, jak začínám znova nabírat svou ztracenou energii a smutek z vyprávění o mém nepovedeném bratrovi začíná ustupovat.
Během masáže popíjíme šampus, Billí mě krmí sladkýma jahůdkama a já na sobě vnímám tu velmi pozitivní změnu. Od odchodu svého bratra jsem to zase já. Uvolněný, šťastný, schopný komunikace.
Než se Billí stačí rozvyprávět, spontánně ze mě vypadne otázka: "Billí, chceš se vrátit zase na ulici?" překvapivě nečekám na reakci a pokračuji dál.
"Víš… já… už dlouho mi nebylo tak krásně. Jsem naprosto v klidu, šťastný, a to jen díky tobě!"
"Mohl bych ti nabídnout práci tady na hotelu, pokud bys měla zájem. Je tu čisto, teplo, neděravá střecha nad hlavou, zajímavá práce i peníze a taky... a taky jsem tady… já," dodám ne zrovna sebejistě a strachy pevně semknu rty k sobě. Naštěstí mi teď nevidí do obličeje. By se asi smála, jak málo si najednou věřím.
Místo odpovědi ucítím jen něco mokrého na rameni. Podívám se a mám tam černou kaňku. Pohledem zabrousím na Billí a všimnu si, že má na obličeji několik stékajících slziček, které ji rozmazávají dokonalý make-up. Nešťastně nakrčím čelo. "Já… nechtěl jsem se tě dotknout." To stvoření je opravdu kouzelné. Nesmí odejít!!! Nenechám ji! Nesmí mě opustit tak jako Bill!
"Nechci na ulici, Tome!" vzlykne a zhroutí se za mě na postel.
Vystřelím na nohy jak raketa a nekompromisně pronesu své nejrychlejší rozhodnutí v životě: "Zůstaneš TADY! Už tě tam nepustím!" Billí mlčí a pozoruje mě uplakanýma, nešťastnýma očima.
Známe se sotva pár hodin… ještě nedokáži číst v jejích lesknoucích se očkách. Proč mlčí? Proč nic neříká? "Billííí… ???" zašeptám.
Místo odpovědi ke mně natáhne ruku. Opatrně si ji za ni vytáhnu k sobě a pevně obejmu. Pevně, že i mně dělá problém se nadechnout. Je jak dělaná do mé náruče. Zapadli jsme do sebe jako dva díly puzzle, jako dva z jednoho vejce. Patříme k sobě, říká moje srdce, které společně s tím jejím vytváří dokonalý dvoutakt. Celá se krásně chvěje a já cítím jakousi satisfakci za mé strádání. Ani nevím, proč jsem to udělal, ale můj pohled teď směřuje vzhůru, ne však ke stropu, ale výš, mnohem výš, až k nebi. Na chvíli se zadívám do té výšky a tiše, jen pro sebe ve své hlavě vyslovím: "díky".
(šlapka Billí)
Nádherný pocit… zdá se mi to nebo mě Tom vážně svírá ve své náruči? Žádný sen, Tom mě skutečně objímá, mě! Vlastně né mě, uvědomím si, objímá Billí… tak touží po tom, aby ho někdo miloval, aby mu byl někdo nablízku, až se upne na plachou Billí, která skrývá ničivé tajemství. Ale vždyť to já jsem ten, kdo jej miluji každým kouskem své duše, každým atomem kterým jsem tvořen…
"Tome… já… musím ti něco říct," už ho nechci vodit za nos, Tome, konečně otevři oči, bráško, podívej se pořádně, to jsem přece já, Bill, říkám si v duchu.
Ale než stačím ve větě pokračovat, Tom mě políbí. Jemně přitiskne své rty na mé! Jeho dokonalé hedvábné rty se poprvé dotkly mých třesoucích se polštářků, které si ani netroufaly doufat, že by něco tak dokonalého mohly zažít. Najednou se se mnou zatočil svět. Tomův polibek byl tak nečekaný, něžný a plný lásky… kterou jsem cítil v celé své bytosti. Odedneška se začínají psát nové dějiny. Já, Billí alias Bill Kaulitz, jsem byl políbenýýý… úplně poprvé… políbený od jediného tvora, pro kterého jsem byl stvořen. Od svého miláčka Toma, který zatím netuší, co provedl…
(Tom)
Nevím, co mě to napadlo, ale musel jsem to udělat. Možná, že později bych ztratil odvahu. Nikdy holky z ulice nelíbám, přijde mi to naprosto nechutné, ale Billí je tak jiná. Výjimečně jiná. Sladká, voňavá, čistá… prostě k zulíbání. Líbal bych ji až do posledního vydechnutí a stále jen líbal a líbal a líbal… Zamiloval jsem se do ní? Je to možné? Znova si ji k sobě silně přitisknu a vášnivě pronikám jazykem do její vlhké pusinky a zdá se, že mé tělo zaplňuje zvláštní pocit vzrušení. Je heboučká, sametová, příjemně měkká i když je na kost hubená. Připomíná mi nějaké tulící se plyšové zvířátko. Takovou malou podvyživenou koalu.
autor: ZoE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ilon ilon | Web | 28. srpna 2008 v 16:43 | Reagovat

Moje milovaná Plastická chirurgie - super !!!!!

Teď nevím kam to napsat, tak jsem to napsala k sobě a teď i k tobě - taneční kreace Billa jsou parádní, brnknu Jostovi, aby nám tu soukromou produkci zařídil a samozřejmě s bonusem - Tomovi org. výrazy a také malý taneček :)))

2 ilon ilon | Web | 28. srpna 2008 v 17:07 | Reagovat

Tak, teď jsem k sobě napsala, že nevím, proč je Jost parchant, prosím nezabij mě brutálně :)))

3 ZoUííí ZoUííí | 28. srpna 2008 v 17:24 | Reagovat

ilon :DD teď si mě fakt rozesmála :))) díky x)) mno... řekněme... že v reálu ho neznám, možná naštěstí pro něj, protože bych ho zabila při první příležitosti, ale 99% z nás ho cpe do povídek jako negativní postavu, a to velmi negativní, mnohdy až tak... že mám tisíc chutí prohodit ten komp skrz zavřené okno... najít Josta a umučit ho k smrti a jeho ostatky vyslat na oběžnou dráhu, odkud by se už NIKDY NIKDY NIKDÝÝÝ nevrááátil!!!!!!!!!!!! A twinsátka nechal na pokoji... NESNÁŠÍÍÍM HOOO! I když se to někomu může zdát dětinské... na to hážu bobek... Jost mi nesmí příjit pod ruku... už jsem to psala snad všude... se divím, že u tebe ještě ne :D:D:D??? už je nám to jasné??? Jost mi nesmí do domu!!!!!! I když v reálu může být svatý jako Matka Tereza!!!

4 ilon ilon | Web | 28. srpna 2008 v 17:34 | Reagovat

No dobře ZoUíí, já se ho nezastávám, já jen nevím proč ??????? Já myslela, že ho dvojčata mají rády (soudě podle fotek), ale v tomhle jsem prostě úplně mimo .....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama